Na dveřích buňky visí plán tratě s místy, kde kdo bude stát. Osm osob na trati, některá místa zdvojená. „Každý má náhradní balík holí, první stojí snad 200 metrů po startu,“ popisuje vedoucí reprezentačního týmu Lukáš Sacher. „Tyhle hromadné starty jsou riziko.“
Na občerstvovací stanici už stojí termosky, ze kterých se do malých lahviček od dětských džusů tankuje pohon pro závodníky. Ze začátku iontové nápoje, pak s příměsí energetických gelů, taky vybublinkovaná cola. „Tu Lukáš pije v kombinaci s Red Bullem,“ dodá Sacher. „Nebo se podává Ringerův roztok.“ Ten ve špitálech používají jako infúzi.
Jdeme testovat, pípne sms zpráva. „Většinou jsme v buňkách 5 hodin před startem, klasika je na přípravu náročnější,“ vypráví Vít Zahula, osobní servisman české běžecké jedničky. Na obličeji maska s respirátorem, protože tak agresivní je atmosféra v kabině, když se na skluznice aplikuje chemie.
Na svah na okraji stadionu Lugnet míří česká parta a začíná první ze tří závodů. Vyřazovací, nemilosrdný, jakési lyžařské play-off. Servismani testují ve sjezdu nejlépe jedoucí vosky a ze dvou párů pokaždé jeden postoupí dál, pavoukem až do finále. Na skejtových lyžích se testuje skluz, na těch klasických zase stoupací vlastnosti.
Teploměr píchnou do sněhu, dalším měří teplotu vzduchu, rozhodující je taky jeho vlhkost. Alchymie, co rozhodne o výsledku i spokojenosti závodníka. „A kdyžtak jsme se zmýlili,“ říká s klidem Jan Pešina. Jako Norové během ženské desítky, kdy totálně promazali.
„Jako bych jela v lepidle,“ smutnila tehdy hvězda Johaugová. Švédové slavili díky Kallaové zlato a pak vzývali svého meteorologa: To on nám závod vyhrál. Zatímco Norové spoléhali jen na předpovědi u internetu, švédský tým měl svého zvěda na letišti Dala 15 kilometrů pod Falunem a právě ten správně odhadl čas, kdy nad běžecké tratě dorazí černý mrak plný vloček.
Na třísetmetrový svah si servismani jednou vzali sportterster, co měří i vzdálenost, a po dvouhodinovém testu koukali na displej - 21 kilometrů! Najednou ve vysílačce zachrastí: Může s námi jet Martina Sáblíková, dneska by se svezla. „Je tam ledová krusta,“ vysvětluje Sacher.
A zase nasedne do ledového tobogánu a ve dvojici s Lukášem Krejčím, šéfem ženského týmu, sviští ze svahu. „Pořád mi ujíždí,“ naoko se zlobí Sacher a trenér mužů Miroslav Petrásek varuje: „Krejčo, půjdeš na váhu!“
Při ranním testování pracuje devět českých servismanů, zatímco u norského týmu se jich točí dvacítka, pravidly povolené maximum. Deset párů skejtových lyží, troje klasičky, celkem s sebou na závody vozí 50 párů testovacích lyží, plnou dodávku. „Loni do Soči jsme vezli tři tuny materiálu,“ počítá Pešina.
Zatímco většina závodníků má kolem třiceti párů, Bauer dvojnásobek. „A má pořád i mikra, na kterých slavil největší úspěchy,“ vypráví Sacher. Pak vysílačkou zavolá Zahulu. „Jak jsou staré?“ ptá se. Z roku 2006, uslyší a dodá: „Ty si šetří, jsou jen na závody. A Björgenová má ještě o dva roky starší. Říkáme, že vytáhla babičky.“ Na nich pak Norka sviští za druhým místem na třicítce.
Sněhová břečka a neustále se měnící podmínky dělají servismanům starosti. Bauer může dvakrát přezouvat a zatímco on bojuje na trati, na testovacím okruhu jedou svůj závod Vít Fousek s Josefem Kučerou. „Neustále se reagovalo na to, co oni hlásili,“ vypráví Sacher. „Čtyři hodiny lyžovali, odvedli skvělou práci,“ kývl Pešina. „Stříbrná máza, co má cenu zlata,“ oddechne si Zahula.
Poslední okruh, poslední kilometry, metry. Řev ve vysílačkách rázem vystřídá ticho. „Všichni jsme jen koukali.“ Nepolapitelný Northug se prosmýkne vpřed, pro čtvrté falunské zlato, za ním svůj stříbrný závod finišuje Bauer a Petrásek mrkne: „Vynikající! Lukáš je prostě sprinter.“
A on sám pak za cílem děkuje: „Servis odvedl parádní práci!“
