„Bydlíme totiž ve Pstruží, což je kousek od Bílé. Když jsme se vrátili, hledal jsem, co dál, a zrovna to takhle přišlo. Jak se říká – v životě je všechno tak, jak má být. Byl jsem v minulosti v kontaktu s trenéry, potkávali jsme se na mezinárodních závodech, na ledovci, takže to byla přirozená volba,“ vysvětluje Brzezina, který má v tréninku osm desítek mladých lyžařů.
„V Česku se pořád držíme mezi kluby v elitní trojce, ale naším cílem je být co nejvýše. Chceme dát mladým šanci vyletět do světa, tahle generace žáků má potenciál. Dokonce jsme uzavřeli sázku – když vyhrají šampionát, nechám si obarvit hlavu,“ směje se Brzezina, jehož tři svěřenci se už dostali do hledáčku světové značky, která jim zajišťuje lyžařskou výbavu.
Mladí lyžaři se rozvíjejí i díky klubu, který jako jeden z posledních v zemi vlastní lyžařský areál. Proto má na Bílé zásadní podporu sportování mládeže či organizování soutěží pro lyžařský svaz.
Možná mám výhodu proti klasickým trenérům, kteří pochází jen ze závodní činnosti, že jsem dlouho působil v lyžařské škole, takže se dost pitváme a zabýváme technikou.
Jan Brzezina
„Díky tomu, že na Bílou zavítá sportující veřejnost, jsme schopní podporovat sportovní činnost v tak velkém rozsahu, která je plně hrazena právě z jízdného lyžujících turistů. Samozřejmě z jízdného rovněž investujeme do rozvoje areálu, infrastruktury či technologií. Některé dny jsou sice sjezdovky částečně uzavřeny pro trénink či závody, ale naším hlavním posláním je právě mládež a sport,“ říká marketingový ředitel spolku Ski Vítkovice – Bílá Martin Kacíř.
„Bílá jako klub má největší potenciál,“ je přesvědčen i šéftrenér Jan Brzezina.
Jaké byly vaše lyžařské začátky?
K lyžování mě přivedli rodiče, i když tedy říkali, že ze tří bratrů jsem byl absolutně nejhorší. Začínal jsem ve čtyřech letech a naši pak tvrdili, že další dítě už učit lyžovat nechtějí. Nebyla to asi žádná sláva, ale jak se ukázalo, dneska mě to kupodivu živí.
Lyžoval jsem s rodinou, pak v oddíle ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde jsem závodně lyžoval do žákovských let. Pak jsem si dal na chvíli pauzu a vrátil jsem se k lyžování naplno zase až na vysoké škole.
Proč ta přestávka?
Ten důvod byl čistě pragmatický. V té době to byla otázka financí, protože více financovat moje závodní lyžování nebylo pro naši rodinu myslitelné. Proto jsem lyžování bral jen jako hobby. Ale pořád jsem se k němu vracel a bavilo mě to.
Co vás nakoplo k návratu na svahy?
Studoval jsem v Olomouci tělesnou výchovu a biologii, tam jsem se naplno vrátil k lyžování tím, že jsem začal pracovat v lyžařské škole v Harrachově. Svoji první sezonu jsem strávil jako učitel lyžování a z Harrachova jsem hned po prvním roce odešel do Rakouska, kde jsem zůstal dvacet let.
Jak se Čech stane lyžařským koučem v Rakousku?
První roky byly hodně těžké, protože v té době – psal se rok 1999 – jsme tam byli ne úplně za atrakci, ale bylo nás tam z východu málo. Podle toho nás Rakušáci ze začátku brali, byli jsme pro ně spíše holky pro všechno, dělali jsme všechnu možnou nejhorší práci.
Ale tím, že jsme uměli lyžovat a vypracovali jsme se, postupně jsme si vybudovali svoje místo a já se po pár letech dostal do vedení lyžařské školy. Pracoval jsem tam dlouho jako lektor, trenér mládeže. Uchytili jsme se a teď se tam cítíme jako doma.
Našel jste si tam trenérské vzory? Od koho jste odkoukával?
Největší školou v Rakousku pro mě bylo absolvování tamního státního vzdělávání pro učitele lyžování a státního vzdělání pro horského průvodce. Tam jsme měli možnost se setkat s lyžařskou elitou v oblasti jak učitelské, tak trenérské, které jsou v Rakousku více provázané než u nás v Česku a ta spolupráce tam funguje daleko lépe než u nás.
Plynule takhle vznikla souhra okolností, kdy jsme se dostali k tomu opravdu nejlepšímu, do nejlepších středisek, na místa, kde si člověk běžně nezalyžuje. To byla ta největší škola.
Takže jste se propracoval k přípravě závodních lyžařů?
V resortu, kde jsem byl, v Serfaus, jsem pomáhal s tréninkem mládežnických kategorií.
A proč jste se rozhodl k návratu?
Hlavním důvodem byla rodina. Oženil jsem se, měli jsme malé dítě. K tomu poslední tři roky v Rakousku byly cestovatelské, trénoval jsem privátní skupinu závodníků. Žili jsme de facto po hotelích.
I když to byl super život po sportovní stránce, po rodinné stránce to ideální nebylo. Proto jsme se s manželkou rozhodli, že se vrátíme do Česka. Paradoxně to rozsekl covid – první velká vlna zákazů znamenala pro nás změnu, že jsme se vrátili z Rakouska sem a já se začal rozhlížet, co dál.
Rozhodl jste se pro Ski Bílá. Co vás k tomu vedlo?
Sice ještě byly nějaké nabídky i ze zahraničí, hlavně díky tomu, že jsem pracoval dvacet let v Rakousku, předtím chvíli v Austrálii, ve Francii, takže jsem měl dost kontaktů, abychom šli do zahraničí.
Jenže ve finále rozhodla rodina. A na Bílé byla poptávka po nových trenérech, slovo dalo slovo a domluvili jsme se. První rok jsem působil jako řadový trenér a po roce jsem dostal nabídku na pozici šéftrenéra závodního oddílu, kterou jsem přijal.
Takže teď přenášíte metody z Rakouska sem?
Ani ne. Spíš se snažím skloubit to, co jsem se naučil venku se zkušenostmi, co jsou tady v oddíle. Na Bílé jsou zkušení trenéři s obrovskou historií a já tomu přinesl jiný náhled, možná jak moje manželka říká svěží vítr. Dát tomu jiný přístup, jiný řád, nesnažím se vymýšlet něco nového, spíš zapracovat to, co fungovalo ve velkých oddílech v zahraničí, kde jsem působil. Zatím to funguje velmi dobře.
A už vidíte v klubu někoho, kdo se prosadí ve světovém měřítku?
Na to je ještě asi brzo. V oddílu mi teď začíná třetí sezona. Nechci si přisuzovat předčasně nějaké úspěchy. Ale už je vidět rukopis, co se týče technické přípravy, protože od prvního okamžiku, co jsem přišel na Bílou, jsem začal razit myšlenku, že daleko víc a důsledněji se musí děti připravovat v technické a všestranné přípravě. To znamená naučit je skutečně všechny možné základy lyžování.
Tady mám možná výhodu proti klasickým trenérům, kteří pochází jen ze závodní činnosti, že jsem dlouho působil v lyžařské škole, takže se dost pitváme a zabýváme technikou, do detailu zkoušíme děti naučit to, co potom mohou aplikovat v závodě.
Říkal jste, že současná generace žáků má potenciál. Zeptám se ještě jednou – kdo by mohl prorazit?
Čtyři kluci jsou v žákovské reprezentaci, tři se dostali do výběru světové značky, která jim dodává výbavu. Šikovní jsou třeba Kryštof Rycek nebo Filip Fuchs, jméno už má junior Václav Halakuc.
