Za dvanáct let Chvalný zvládl oddlužit svaz, zároveň se nedočkal velkých reprezentačních úspěchů. Nejen o tom mluví funkcionář, který délkou svého období v čele jednoho sportu v českém prostředí vyniká, pro iDNES.cz.
Co se ve vás, krátce před koncem vašeho období, mísí?
Dvanáct let se úplně bez pocitů brát nedá, to ne. Mám výhodu, že si nemusím hledat novou práci – do jisté míry se mi uleví, dělat něco na dobrovolné bázi po zaměstnání je docela náročné, zasahuje to do osobního života. Z tohoto pohledu přichází úleva. Čímž neříkám, že mi nebudou chybět lidi, s nimiž jsem pracoval a příjemné pocity s tím spojené.
Najdete jedno slovo, které oněch tucet let vystihuje?
Byla to fuška (úsměv). Jinak je samozřejmě úsek dvanácti let hrozně dlouhý, problémy přicházely a odcházely, stejně jako lidé. S každým se musí věci probírat, někdo zklame, někdo mile překvapí. To funkce přináší.
Už dříve jste zmiňoval, jak je sport rozdílný třeba oproti podnikání, kterému se věnujete.
Právě to, že pracujete s lidmi, že váš produkt lidé vytvářejí, vymýšlejí a zpracovávají a ještě k tomu je pro lidi, z toho dělá strašně náročnou a proměnlivou práci. Pokud máte zaměstance, mohou být loajální. Lidi, kteří to dělají dobrovolně, vám neodpustí ani chlup.
O reprezentaci:Velké soupeře jsme schopni porazit, ale ne porážet. I když na Euru 2010 chybělo k úspěchu jen pár gólů. |
Teď přijdou dvě „jednoduché“ otázky. Na co jste nejvíc hrdý?
Dá se říct, že ekonomika svazu je v dobré kondici. V tom já dělám i mimo házenou, je to má profese. Máme dobrý projekt pro děti: když se na něm bude pracovat, může být odrazovým můstkem. Jsem hrdý na to, že jsme prosazovali pro děti miniházenou na menších hřištích. Že jsme zvládli uspořádat pět evropských šampionátů za deset let a získali si v tom renomé v Evropě. Stojím si i za rozhodnutím, jakkoli bylo kontroverzní, že jsme opustili společnou česko-slovenskou ligu. Naše kluby tím získaly na významu.
Co se naopak nepovedlo?
Menší záležitosti tu jsou, ale jestli byly zásadní? Kdybych řekl, že jsem někde udělal fatální chybu, popřel bych sám sebe. Takových drobných kroků stranou bylo víc. Tři předchozí pokusy s projekty pro mládež jsme nedotáhli, nebyly dobře přijaté. Možná jsem si s některými lidmi neporozuměl, možná jsem měl někdy být důraznější. Ale nic zásadního nevidím.
Za dvanáct let však nepřišel žádný výrazný úspěch národních týmů, jež platí v každém sportu za výkladní skříň. Co chybělo?
Mužům v Rakousku 2010 pár gólů, ale máte pravdu, že potenciál jedné generace možná využitý nebyl. Musíme si ovšem říct, jestli měla na víc. Vždycky tam byla určitá konstelace, nějaká zranění. My nejsme schopni velké týmy porážet, ale porazit.
Co za tím vidíte?
Je velmi diskutabilní otázkou, zda se při takové porážce jedná o „selhání“ konkrétních lidí, systému, trenéra, taktiky. Nebo jestli je to tím, že když jde do tuhého, soupeři mají rezervy, ale my už ne. Samozřejmě mě to mrzí, úspěch reprezentací by házené hodně pomohl. Ale hovoří výsledky, osmé místo mužů z Rakouska je nejlepším umístěním. Ale to se zase bavíme o práci s lidským materiálem. Roli hraje víc faktorů – není to jako s přístrojem, který strčíte do zásuvky a on buď funguje, nebo ne.
Spor svaz vs. národní týmV samotném závěru svého dvanáctiletého období musel řešit Chvalný kritiku reprezentantů v čele s Filipem Jíchou o tom, jak funguje reprezentace. "Žádná další prohlášení už dělat nechci," říká Chvalný, který na výtky odpověděl obsáhlou zprávou na svazovém webu (zde). "Jen mě mrzí, že prostě zaznívají některé věci, které nejsou pravda." |
Říkáte, že by pomohl velký reprezentační úspěch. Co se dá jinak dělat pro propagaci házené v době, kdy se všechny sporty „perou“ o děti?
Věřím, že potenciál potenciál házená má, je to olympijský sport, velmi atraktivní. Ale prosazovat jej mezi dětmi skutečně není jednoduché. Jsou tu dva základní směry – první spočívá v tom, že uděláte výsledek a děti se to přes média dozvědí, o házené se bude mluvit a psát. Ale to já beru jako sekundární. Jsem přesvědčený, že děti si sport musí samy vyzkoušet. Že je třeba přivést házenou k nim v reálu, ne pasivním sledováním. Což je nepoměrně náročnější a musíme využít stávající potenciál lidí, kteří pro házenou pracují dobrovolně.
Když je řeč o mládeži, tam házenkáři i házenkářky pravidelně postupují na šampionáty...
… to ano, ale úspěšnost je podobná, jako u seniorských týmů. Občas se urodí silnější generace, jenže u mládežníků stejně nejde primárně o výsledek, ale o to, aby se jeden až tři lidi z každé generace dostali do áčka. Nemáme takovou mohutnou sílu, abychom proráželi proti Dánsku, Francii či jiným velmocem. Ale jsme schopní vybudovat dobré hráče. Ne v takovém množství jako ve zmíněných zemí, ale jsou tu. Teď to snad jde vidět u chlapů i u ženských.
V sobotu bude znám váš nástupce. Co byste mu doporučil?
Osobně si myslím, že je potřeba řešit otázku systému našeho mládežnického projetku a jeho propojení na regiony. A asi se znovu zaměřit se na potenciál profesionálních trenérů placených svazem a trochu líp ho využít.
V čele házené končíte po 12 letech. Budete v hnutí nějak pokračovat?
V tuhle chvíli jsem strašně unavený, člověk si musí odpočinout – získat odstup a prostor k nadechnutí. Není mi sedmdesát a nehledám důchodcovské aktivity, ale dvanáct let neustálého zaměstnávání mozku házenou vedlo k tomu, že teď člověk touží vysadit, natáhnout se někde na pláží. Ale ne že by mě už do budoucna házená nezajímala. Na to jsem s ní příliš svázaný pupeční šňůrou.
Když to zmiňujete, co je pro vás vlastně na házené nejkrásnější?
Nejkrásnější? Vlastně úplně všechno. Hra samotná je pro mě fascinující záležitostí, která mě pořád překvapuje tím, jak krásný může být pohyb, jak vzrušující může být napětí ze hry. A to, že házená není sport líny, ale dynamický, to jen umocňuje.
