Takže jste předem tušil, kam Brůna vystřelí?
Šel jsem do rozstřelu s čistou hlavou. A s pokyny od Petra Štochla (trenéra gólmanů Plzně), který na tom má obrovskou zásluhu. Během zápasu mi Brůna hodil sedmičku přes prsty a já dal ruce dolů. Teď jsme se s Peťou domluvili, že za žádnou cenu nedám ruce dolů a uhlídám si to. Věřil jsem si na něj a tušil, že zkusí něco podobného.
Rozstřel čtvrtého utkání v Karviné pro změnu rozhodl zákrok Filipa Herajta. Měli jste rozdělené, kdo na koho půjde?
Přesně tak. Před sérií jsme si sedli a řekli si, kdo si na koho věří. Vytipovali jsme si jejich střelce. Já chtěl jít na Brůnu stejně jako v semifinále na jičínského Šulce, nejlepší hráče soupeře. A naštěstí to vyšlo.
Říká se, že dobrý gólman by z pěti sedmiček měl jednu chytit. Předčili jste tedy karvinskou dvojici Marjanovič – Mokroš?
Nemo (Marjanovič) je vynikající brankář, nikdy bych si nedovolil tvrdit nic jiného. To je těžké hodnotit, asi rozhodly pevnější nervy.
Jak vám bylo, když jste ještě ve 37. minutě ztráceli čtyři góly?
Pořád jsme věřili a bojovali, i když nějaká nervozita tam samozřejmě byla. Kluci ukázali obrovské srdce a já jsem hrdý, jak to otočili. Myslím, že finále bylo skvělou reklamou na házenou. Zakončit poslední dva finálové zápasy až při sedmičkách, to je nevídané.
Když šel Michal Tonar na poslední pokus, díval jste se?
Většinou se dívám. Mám rituál, že si kleknu. Ne, že bych se modlil, věřící nejsem, ale mám prostě tenhle zvyk. A věřil jsem všem našim klukům, že gól dají.
Ve dvou finálových rozstřelech jste měli stoprocentní bilanci. Co v nich rozhoduje?
Během zápasů jsme pár sedmiček nedali, také během hry nás Nemo dokázal vychytat i v důležitých momentech. Ale udrželi jsme pevné nervy až do konce. To rozhodlo.
Finále bylo hodně vyrovnané. V čem jste byli o ten kousek lepší?
Zkombinovalo se to. Bojovnost, štěstí, nasazení. Spousta lidí nás po třetím zápase odepsala. Karviná počítala, že to doma rozhodne, všichni už se tam těšili na mistrovské oslavy. Ale my jsme to zvládli. A dneska zase, i když jsme ve druhé půli padali o čtyři. Naše mentální síla byla ten nejsilnější faktor.
Je pro vás osobně tenhle titul jiný než ty tři předchozí, které jste zažil spíš v roli gólmana číslo dvě?
Je. Dřív to stálo na Radkovi Motlíkovi, loni jsme se o to dělili s Honzou Štochlem. Tohle je první titul, který jsme s Filipem odchytali bez toho, aby s námi byl zkušený gólman.
Vystoupil jste ze stínu?
Je to satisfakce. Jsem hrozně rád, že jsme to my mladí zvládli. I když já už úplně tak mladý zase nejsem.
Mimochodem, Radek Motlík vám při pátém utkání držel pěsti v hledišti. Viděl jste ho?
I když je Radek dost nepřehlédnutelný, já ho neviděl. (smích) Ale doufám, že se potkáme a pobavíme.
Váš otec, bývalý vynikající hokejový obránce, získal v roce 1992 s Plzní extraligové stříbro. Nežářlí na vaše zlaté medaile?
Kdepak! Ale je pravda, že tímhle zlatem jsem ho asi překonal. Po finále jsme spolu mluvili asi pět vteřin. Doufám, že se ještě najdeme a společně vyfotíme!
Možná, až se vrátíte z oslav...
No, doma mě asi uvidí až někdy v pondělí. Možná na oběd, to by mohlo vyjít tak akorát...
