"Ale srovnávat je, to po mně nechtějte. Taková hodnocení mi nepřísluší," reaguje Mika.
Zkuste to, prosím.
(chvíli přemýšlí)... S Rasťou Trtíkem jsme spolu hrávali, zažili spoustu věcí i mimo hřiště. Pavel Pauza je mladý kouč s obrovskou perspektivou, všechno má před sebou. Vedle něj se teď snažím být v pozici toho, který pomáhá, upozorňuje na různé maličkosti. V zápalu hry jeden člověk nemůže všechno odsledovat, já se snažím mít nadhled.
Co chybí jednomu z druhého?
To je další záludná otázka! (smích). Mají své přednosti i chyby, jako každý. Razí jinou filozofii. Rasťa často až tvrdošíjně trval na agresivní obraně 2-4. S Pavlem preferujeme nula šestku, on hodně dbá na postupný útok. Občas hru trochu pozměníme. Ale v Německu jsou také jiné typy hráčů, než byli v Tunisku.
Tam jste skončili desátí.
A měli odlišné ambice než letos. Jel tam kádr oslabený kvůli zranění o několik klíčových hráčů. Nikdo od nás moc nečekal, v rámci možností jsme dosahovali solidních výsledků.
Zato do Německa se jelo s velkými plány, že? Ale ty se s největší pravděpodobností nenaplní.
Věděli jsme, že cesta do čtvrtfinále vede jen přes vítězství nad Ruskem. Dali jsme do toho všechno, ale vydrželi jen poločas. Ano, výsledky jsou pod možnosti tohoto družstva.
Proč? Kdy se mu povedlo naposledy předvést ideální hru?
V kvalifikaci proti Srbům. A především na turnajích. Nejlepší to bylo loni na Velikonoce v Paříži. Výrazným rozdílem jsme porazili Tunisko, pak Němce o devět branek a nakonec i Dány. Jen Francii jsme podlehli, ale až v posledních dvou minutách.
I po poslední přípravě na Islandu jste byli spokojení. Proč se pohoda nepřenesla do Německa?
Vím, že hráči strašně moc chtějí. Za každou cenu. Není tady házenkář, který by sem nepatřil. Pro řadu z nich je to možná poslední šance na vrcholné akci. Ale čím víc chceme, tím to pro nás dopadá hůř.
Aspoň jeden konkrétní důvod?
Když prohráváme o jeden, dva góly, chceme ztrátu smazat během pěti minut. I když jich zbývá ještě padesát. Moc spěcháme, hráči chtějí všechno hned, schází nám chladnější hlava, mnohým i zkušenosti.
Jedno utkání jste otočili během pár minut. V Brémách proti Egyptu. A pak se hodně mluvilo o vašem geniálním tahu. Prý to byl váš nápad, změnit obranu na model 1-5?
Momentální nápad. Někomu tahle obrana vyhovuje, třeba David Juříček jí hraje v Montpellieru. Zkusili jsme změnu a vyšlo to. V jiných zápase naopak ne.
Bylo dobře, že reprezentace upustila od Trtíkova agresivního stylu se dvěma vysunutými hráči?
Na systém 2-4 potřebujete čas, je to strašně náročná obrana. Na kolektivní pojetí i individuální schopnosti. A na to jsme s Pavlem Pauzou neměli prostor. Hráči jsou rozmístění po celé Evropě, společně se vidí velmi krátkou dobu. A systém 2-4 ve svých klubech téměř nehrají.
Myslíte, že hodně z nich po šampionátu v národním týmu skončí?
Zatím o tom nevím. Jistě, jsou tu hráči, kteří na konec pomýšlejí, ale záleží na výsledku. Úspěch motivuje, zklamání bolí. Když si přečtu některé ohlasy na internetu, nedivím se jim, že jim to na náladě nepřidá.
Přesto, řada z nich nepodává v Německu odpovídající výkon.
Jedna věc je, že se vám nedaří. Ta druhá, zda se o to snažíte. Tvrdě se napadají třeba Juříček, Filip, Nocar. Kluci, kteří v životě nikdy nic neodflákli. Jsou to bojovníci. A každému se může stát, že se nedaří.
