"Letos pojedeme jen na chatu na Oslavku, kde nás čeká taky natírání a renovace. Takže si odpočinu maximálně psychicky," směje se třiapadesátiletý trenér Zdeněk Missbach, jenž po třech letech opouští házenkáře KP Brno a míří do rakouského Gänserndorfu.
V Králově Poli za sebou máte tři sezony a všechny na hraně. Jaké byly?
Už v prvním roce, kdy jsme se zachránili v první lize jen díky administrativním změnám, se tvořil současný kádr. Ve druhém roce přišli Tomáš Havíř a Tomáš Mičola, což byly dvě výrazné změny a stačily k tomu, aby družstvo hrálo jiným způsobem, protože oba jsou velcí bojovníci. Havíř hraje s obrovským nadšením a dokázal ostatní strhnout. Otočili tým vítězným směrem, což bylo rozhodující. K nim se přidali v polovině postupové sezony Honza Hubáček a pak Viktor Hastík, čímž se kádr velmi posílil.
Zdeněk MissbachNarodil se v roce 1958 a od té doby žije v Ivančicích, za něž také hrál převážnou část házenkářské kariéry. Zde také začal v roce 1993 trénovat a o dva roky později postoupil do extraligy s tehdejším Ivacarem. V letech 1997–2004 působil v Králově Poli, později Házené Brno, a zde postupoval nejprve do první ligy a pak i do interligy, jenže po úspěšném ročníku byl překvapivě odvolán. V následující sezoně si odbyl epizodu u žen Tatranu Bohunice a v letech 2006-2008 působil v Legatě Hustopeče. V první sezoně vybojoval extraligu, v další ji zachránil. Poslední tři roky působil opět v KP Brno a prožil si už čtvrtý postup do nejvyšší soutěže. Od léta bude trénovat rakouský Gänserndorf. Je absolventem Masarykovy univerzity v Brně, vystudoval zeměpis a tělocvik a tyto předměty učí na ivančickém gymnáziu. |
A začali jste hrát suverénně o postup, že?
Měli jsme tři kvalitní spojky a oporou v obraně byl Ondra Ondráček. Bylo to podpořené Oppltem a Vejtasou, dvěma výbornými brankáři. Mužstvo se pomalu konsolidovalo a v první lize ve druhé sezoně jsme hráli atraktivní rychlou házenou, dávali jsme hodně branek a byli kondičně výborně připravení, naše hra se musela líbit. První ligu jsme vyhráli suverénně, přičemž jsme věděli, že v extralize bude potřeba posílit a zaměřit se hlavně na obranu, že už nám to nepůjde jako v první lize.
Jenže nikdo nepřišel, proto jste hráli až do konce o záchranu?
Bohužel. Před sezonou nás opustil ze studijních důvodu Havíř, a Mičola byl skoro celý rok zraněný, takže to viselo na Hubáčkovi s Hastíkem. Navíc skončili oba brankáři, což jsem nečekal. Sice to avizovali dopředu, ale říkal jsem si, že si nejvyšší soutěž budou chtít zachytat.Ukázalo se, že kádr v tomto složení by měl i v příštím roce opět problémy.
Mohli jste dosáhnout víc?
Asi ne, hráči byli po sezoně rádi, že skončila, protože na úzký počet hráčů byla kladena velká zátěž. Bylo nás málo.
Takže zatímco loni to bylo hezké, letos to bylo těžké?
Letos jsme se hodně trápili. Upozorňovali jsme na to, abychom vydrželi. Extraliga je úskalím, kde jsou hráči pod jiným tlakem. Věděli jsme, že budeme hrát o záchranu, to jsme se snažili hráčům předat, aby s tím počítali. Každý sice přikývne, ale nemusí to zvládnout.
Stresuje vás pořád tato hra na hraně?
Vždycky, protože buď chci postoupit, nebo se zachránit, a většinou jsem trénoval družstva, která měla podobné problémy. Tedy úzký kádr, menší trénovanost...
Nechtěl jste se tomu někdy vyhnout v posledních letech?
Nemohl jsem. Bylo zapotřebí všechno okolo, co by tomu pomohlo. Letos jsme měli málo hráčů. V úvodu jsme si ještě říkali, že by to mohlo být dobré, ale ukázalo se, že budeme zase bojovat o přežití. Kdyby byly peníze, koupili se tři hráči a bylo to vyřešené.
Potkal jste se se spoustou hráčů. Kteří tento tlak snášeli dobře a kteří naopak špatně?
Na výběr nikdy moc nebylo, hrát museli vždycky všichni. Byla řada zkušených, v Králově Poli třeba Radim Švec, velká osobnost a v každé situaci utkání zvládal. Letos to dokázali Hastík s Hubáčkem a Vejtasa v brance, když nám v závěru vypomáhal. Mladí hráči mnohdy propadli, což k věku patří, ale v příští sezoně už se toho musí vyvarovat. Mladé, kteří občas nezvládali, bych nerad jmenoval, ale mohli jsme hrát a vyhrát v Kopřivnici a Přerově, kdybychom dali tři čtyři trháky.
Které působiště bylo nejlepší?
Nejlepší kádr jsme měli v Ivančicích, což už je víc než deset let. Byl tu Tomáš Gráblík, tehdy nejlepší střelec extraligy, Petr Lužák a Stano Demovič, kteří pak odešli do Španělska, do Dánska. Hráli jsme prostředek tabulky. Vždycky byla vyprodaná hala a někteří diváci se do ní ani nedostali. Nejlepší byl první rok po postupu, protože byly vytvořené vynikající podmínky. Trénovali jsme dva dny v týdnu dvoufázově, hráči byli uvolňovaní ze zaměstnání.
Jaké to bylo jinde?
Každé působení mělo svoje kouzlo. V Hustopečích se hrála extraliga poprvé, kolem byli nadšenci. Za Královo Pole jsem vždycky chtěl hrát, ale nepodařilo se, tak jsem byl strašně rád, že jsem ho dostal do interligy a loni do extraligy. Chtěl jsem, aby se hlediště naplnilo a občas se to povedlo. Při baráži s Dvorem Králové a pak v prvním kole s Karvinou. Škoda, že se k tomu nepodařilo něco přidat, abychom nebojovali jen o záchranu.
Zápasy Králova Pole už budete sledovat zpovzdálí, protože odcházíte do Rakouska. Co od angažmá čekáte?
Stres to asi bude stejný, ale těším se, protože se zdokonalím v němčině a také se to hodí, protože dostavuju domek (smích). Nabídku jsem hodně zvažoval, protože to bude náročné, mám to 110 kilometrů. Gänserndorf se loni zachraňoval ve druhé lize a teď chce hrát v horní polovině a za rok postoupit. Ale kádr je potřeba posílit. Působí tam tři slovenští hráči, dvě spojky a brankář, plus jsou tam kvalitní místní. Uvidím po prvních trénincích, jak to půjde a jaké můžeme mít ambice. Také se těším na cestování po Rakousku, to mě baví.
Zůstal jste učitelem na ivančickém gymnáziu. Existovala možnost, že byste šel trénovat na plný úvazek?
To mi nenabízeli, nechávali rozhodnutí na mě a já si zvolil variantu, že budu učit a třikrát týdně přijedu na trénink. Jeden povede slovenský brankář a jeden bude individuální střelecký. Nechtěl jsem to brát na celý úvazek, protože se může stát cokoliv a zaměstnání je pro mě dnes důležitější.
Tamější hráči chodí do práce?
Většina jsou vysokoškoláci a Slováci jsou zaměstnaní v armádě. Když jsem se bavil s Michalem Vopelkou, který trénuje v Linci, ten má tři profesionály a ostatní chodí taky do práce.
Ve škole vám zůstane klasický 21 hodinový úvazek?
Přesně tak. Manželka mi sice říkala, ať zkusím nějaký zkrácený, nebo si snížím počet hodin, ale to nechci.
Od koho jste se učil jako hráč či později trenér?
Hráčských vzorů jsem měl hodně. Třeba Frantu Kratochvíla z Ivančic, který hrál na spojce ve Slavii a vyhrál Pohár mistrů. A spoustu dalších. Co se týká trenérů, vždycky se mi líbil bývalý brankář Vícha. Byl velmi klidný a vůbec na sebe neupozorňoval řvaním po hráčích. Říkal jen klidné instrukce. Tak bych to také chtěl dělat, ale občas se nechám strhnout a na hráče řvu, což je ale naprosto zbytečné, protože oni stejně nevnímají. Ještě se mi líbí francouzský trenér Constantini.
Jak se změnila házená od doby, kdy jste ještě hrával aktivně?
Změnily se hlavně povrchy, už se nehraje venku na asfaltu nebo na různých gumách, které byly revoluční, ale pořád se hrálo pomalu. Jak se přešlo do hal, začalo se víc běhat, upřednostňovaly se ofenzivní obrany 2-4 a 1-2-3, padalo hodně branek a výsledky začaly být přes třicet. Dřív to byla chodící házená. Dnes se mi zdá, že družstva praktikují víc obranu 0-6 a začíná se hrát taktičtěji. Víc se mi líbila otevřenější házená, když se hodně útočí. K té přispěla i pravidla, rozhodčí signalizují pasivitu, když vidí, že se někomu nechce zakončit. Ve Španělsku mají vyčleněný čas na útok. To je atraktivní pro diváky.
Některé sporty se stávají tvrdší. Jak je to v házené?
Tady ani ne, v kontaktu tvrdost je, ale ubylo unfair zákroků, kdy je hráč faulovaný zezadu. Za takový faul může být přímá červená karta a někdy i disciplinárka. V předcházející etapě byla hra daleko sprostší.
Rozhodl jste se dřív, že budete učit, nebo trénovat?
Určitě učit, protože trénovat jsem nechtěl. Hrával jsem v Ivančicích krajský přebor a později dělal hrajícího trenéra, ale dál jsem nechtěl. Nebýt pana inženýra Červinky, majitele Ivacaru, který chtěl postoupit do extraligy. Potkal mě a řekl: Chci postoupit, pojď trénovat. Nejdřív jsem nechtěl a pak jsem řekl, že jo. Tak jsme postoupili a to byl úvodní impulz. Začal jsem shánět videokazety, díval jsem se, co kdo hraje, a učil jsem se házenou, což se učím dodnes a vždycky zjistím po zápase, co jsem pokazil.
Proč jste se rozhodl studovat zeměpis?
Jednak jsem neměl rád matematiku a fyziku (smích). A hlavně jsem chtěl jít na zubaře. V paneláku jsem všem dětem trhal mléčné zuby, ale tehdy se mohla dát jen jedna přihláška. Strašně mě bavil sport, dělal jsem házenou, lyžování, atletiku, windsurfing. Na FTVS do Prahy jsme se nehlásil, bavilo mě s děckama, tak jsem zvolil tělocvik, a bavilo mě cestování, tak zeměpis.
Mohl jste se díky studiu podívat někam, kam byste normálně nejel?
Byli jsme na exkurzi v Polsku, ubytovali nás v hotelu ve Varšavě a náš účet byl hrozný, protože i v Brněnském večerníku psali, že to byl asi náš poslední mezinárodní pobyt. (smích)
Zeměpis býval na střední škole zpravidla oblíbeným předmětem. Platí to dodnes?
Dneska děti nebaví skoro nic kromě počítače. Zdá se mi, že v hodinách dávají ještě pozor a docela je to zajímá. Snažím se jim to podat zajímavě, máme v každé třídě interaktivní tabuli, pouštím jim různé výukové filmy.
Máte nějaké cestovatelské sny?
Sny by byly, ale finančně je teď všechno náročné. Šíleně se mi líbí severské země, blízko jsou Alpy, tak snad to ještě zvládnu, když mi budou fungovat kolena.
