Sedmdesátiletá ikona tuzemské házené, bývalý reprezentační kouč či mistr extraligy s Karvinou, řeší kromě zapeklité odvety i neshody s vedením klubu. „Totálně se rozcházíme v mé filozofii a vizi. Pokud to takhle půjde dál, asi tu nemám co dělat,“ říká Hudeček otevřeně.
Co přesně vám vadí?
Potřebuji někoho, kdo mě podpoří a věří mi. Řeknu to jako hokejový kouč Varaďa: Já jsem nenašel společnou filozofii v mém konání a v tom, jak to funguje v klubu. Jestliže se mnou vedení nesouhlasí a jeho vize je jiná než moje, pravděpodobně mi neprodlouží smlouvu. Já s tím tak trochu počítám. Jen chci odejít s čistým štítem. Zachránit Hranice a udělat pro to maximum. Myslím si, že hraničtí fanoušci mi rozumí.
Vyjadřují vám podporu?
Vědí, co se děje, a já jim za jejich náklonnost děkuji. Usuzuju tak podle jejich příspěvků na sociálních sítích. Já nejsem žádný světový trenér, ale myslím si, že nějakou kvalitu a zkušenosti mám. A že mám v mnoha věcech, ve kterých se názorově s vedením rozcházíme, pravdu.
Určitě vás ale spojuje cíl udržet extraligu.
Ano, ale to je i můj osobní cíl. Už se na mě z vedení snesla kritika, že jsem za to zodpovědný jenom já. Ano jsem. Ale nemohu ovlivnit hráče přímo na hřišti. Já nepřihrávám ani nestřílím. Hráči si přihrají pod nohy, hodí balon do autu nebo soupeřům do ruky. Ale samozřejmě, vedení klubu má jednoznačně pravdu. Já jsem trenér, takže odpovědnost beru na svá bedra.
Je to tak, že neproměněné šance jsou největším strašákem?
Řeknu vám to přesně. My jsme v tom zápase udělali 17 nevynucených chyb. To je na extraligový celek, byť poslední, setsakramentská darda. A při vší úctě ke Strakonicím, je to nepřijatelné. Druhá věc, my si vypracujeme 15 gólových šancí na brankovišti a neproměníme je. Patnáct! To je v součtu 32 útoků a nula gólů. A teď jde o to, co s tím mám dělat?
Výhra vás tedy moc netěší, což?
My můžeme být možná šťastní, že jsme nakonec o gól vyhráli. Dovolím si tvrdit, že Strakonice nám na postavenou obranu daly maximálně patnáct branek. Šestkrát jim moji hráči hodili míč přímo do rukou a oni šli sami na brankáře. To už se tam ten gólman může podělat! A to si hráči možná ani neuvědomí, co udělali za neskutečné chyby.
Jakou roli v tom může hrát psychika? Přece jen teď už jde o vše.
V tom vidím ten největší problém. Na některé hráče opravdu dolehla psychická tíha, zodpovědnost, deka větším způsobem, než jsem si myslel. My jsme měli být mentálně nahoře, protože jsme to my, kdo je extraligový celek, který má nějakou kvalitu. A právě to, že hráči mají za sebou x extraligových utkání, nesmírně těžkých, náročných, kde měli sbírat zkušenosti, teď měli zúročit.
Ale to se nestalo.
Neukázali jsme to. V první půli jsme propadli úplně ve všem. Ale já to nechci neustále omlouvat nějakou mentální zátěží. Omlouvám hráče pořád a to je možná na škodu. My prohráváme útokem, ne obranou. Chraň pánbůh. Já jsem na obranu i na brankáře hrdý. Ale bohužel. Jestliže nedáme 32 útoků... Mě to strašně mrzí a trápím se tím. Tohle jsem do Hranic hrát nepřišel!
Jak bylo obtížné připravit se na prvoligový celek, který celý rok nevidíte hrát?
Určitě to přináší obtíže a komplikace. Nicméně věděl jsem o kvalitách strakonického družstva. Mají ve svém středu zkušené hráče. Celý týden jsme se připravovali na věci, o nichž jsme věděli, že Strakonicím fungují. Nicméně úplně to nesedlo. Snad to ale bude k něčemu dobré a naši hráči se proberou. A zjistí, že i když jsou Strakonice prvoligový celek, tak že to je pro ně rovnocenný soupeř, protože ještě nemají výkonnost na to, aby v takových zápasech dominovaly.
Co tedy čekáte od odvety?
Že bude nesmírně těžká. Je tam nafukovací hala, vleze se tam asi tři sta lidí, oni to narvou a bude plný dům. Strakonice budou chtít potvrdit, že na to mají. Což si myslím, že naopak může svazovat je, a že by se s tím nemusely popasovat tak dobře jako my. Jasně, vyhráli jsme jen o gól, ale vyhráli jsme. Bude to ještě těžší utkání než u nás doma. Ale nevěřím, že uděláme 17 chyb a neproměníme 15 šancí. Určitě jedeme pro to, abychom Hranice udrželi v extralize. A to je můj cíl. Abych v Hranicích nebyl za toho, kdo tým dostal do první ligy.
Do baráže jste přitom vůbec nemuseli. Stačil jeden bod navíc.
Když to vezmu kolem a kolem, jsme spravedlivě poslední. S předposledními Maloměřicemi máme v sezoně bilanci 1:3. Stačilo je porazit doma nebo venku. Jenže to jsme nedokázali. Takže vůbec nechci spekulovat. Tečka.
Jak velký přínos má pro vás osmnáctiletý gólman Filip Vyorálek?
Do mužstva mi vedení přeřadilo tenkrát sedmnáctiletého chlapce. Obrovský talent. Za tu dobu, co je v mužstvu, obrovsky vyrostl. Největší zásluhu na tom má Josef Kučerka. On gólmany koučuje. Filip Vyorálek se nejen od něj učit chce a to je znát. Pro hranický tým je to velký přínos. A nejen pro něj. Myslím si, že pod dobrým vedením vyroste i pro reprezentaci. Stoprocentně. V tomhle se s vedením shoduji. Omladit tým.
Josef Kučerka ještě nedávno chytal, byť už oslavil padesátku. Teď však stál kvůli zranění. Co do příští sezony?
Vedení oznámil, ať s ním už do příští sezony nepočítají. Samozřejmě on je takový, že pomůže, když bude muset, a když to půjde. Ale má po operaci kolen a zdravotní stav už mu asi souvislejší pokračování neumožní. Navíc věk nezastavíte. Ale to ve vší úctě. Ježíšmarjá, jak já ho mám rád. Jsem mu vděčný, jak pracuje s gólmany. Vyorálek i Juráš pod ním chytají fantasticky. Co ale s Pepou do budoucna? Těžko říct. Jestli bude jen trenér gólmanů, nevím. Takové zkušenosti jako on nemá nikdo v Hranicích.
A důležitý je i pro kabinu.
Neskutečně. On s kluky mluví, domlouvá jim. A je v tom super. Doufám, že pojede příští týden s námi. Teď byl nemocný, měl teploty. Kdyby jel, byl by obrovskou vzpruhou.
Strakonice první ligu vyhrály o dva body před Litovlí. To by býval byl pikantní souboj. Proti krajskému rivalovi, kterého jste také trénoval.
Na Litovel nedám dopustit. My proti sobě hrajeme vždy v přípravě a ty zápasy mají kvalitu. Pro naše hráče to jsou zajímavé konfrontace. Loni jsem dostal sedm dorostenců. A protože rok nehráli, učil jsem je znovu hrát házenou. Opravdu ta družstva z první ligy jsou kvalitní.
V Litovli jste tedy zažil krásné období?
No jejda! Našel jsem tam hráče, kteří pracovali neskutečně. Ti chudáci dřeli jak mezci. A taky proto se zachránili. A pozor, navíc chodili do práce. Odezva byla skvělá. Místní mi říkali: „Pane Hudečku, tolik hráčů jsme tu na tréninku neviděli.“ A hráči mi pak řekli, že chodí kvůli mně. Což mě nesmírně potěšilo. Prý se na mě těšili, i když o mně věděli, že jsem přísný. Já v Litovli zažil úžasné období. Zachránili jsme se v extralize, oslavili jsme to, navázal jsem nová přátelství. Ale to, co mi tam předvedli hráči, bylo neuvěřitelné.
Přitom jste byl zvyklý na tréninky dvakrát denně.
Z toho jsem ustoupil, kluci museli chodit do práce. Ale místo třech tréninků jsme začali trénovat pětkrát. Třikrát týdně mohou trénovat týmy v druhé lize. Já ale z nároků neslevil a Litovelským neodpustil ani prd. V Karviné jsem pak říkával „běžte se učit do Litovle. Uvidíte, jak se trénuje po šichtě“.
V Karviné jste působil 47 let. Od A mužstva vás odvolali, načež jste šel právě do Litovle.
V Karviné mě odvolali hráči. Dohodli se s vedením. Prý jsem byl tvrdý a měl jsem vysoké požadavky. Náročný trenér, nechválí a pořád něco chce. Já jsem říkal, že to je jediná správná cesta. Karviná je profesionální klub, hráči nechodí do práce. Chtěl jsem jen to, aby chlapci přistupovali poctivě ke svojí práci a dávali maximum. Říkával jsem jim: „Takže když Jágr a další sportovci trénují ještě nad rámec svých tréninků, jsou to mistři světa, nebo kreténi?“ Neměli ten správný přístup, takže jsem je už trénovat nechtěl.
Přesto jste za Litovel odmítl proti Karviné nastoupit.
To ano. Na lavičku jsem z principu nešel. Téměř padesát let ze srdce nedostanete.
Takže Karvinou máte pořád v srdci?
Pochopitelně. Právě teď v sobotu jsem v televizi spolukomentoval extraligové finále Karviná versus Plzeň a do sluchátek mi z režie několikrát řekli, ať nejsem karvinský. Holt, někdy věta pro Karvinou ujede. Ale chápu to, že bych měl být objektivní. Jenže mně to prostě asi nejde.
