Páni, to byly příběhy! Však i sám guru literárního ztvárnění sportu Ota Pavel zařadil do své knihy Plná bedna šampaňského jednu házenkářskou story - věnoval ji tomu, jak Dukla v roce 1963 památně dobyla tehdejší Pohár mistrů evropských zemí; kapitolu vyprávěl očima gólmana Jiřího Víchy.
O čtyři roky později ale přišla ještě větší sláva. Zápis do dějin. Cosi, co z aktuálního pohledu vypadá jen jako chiméra.
Jenže Čechoslováci tehdy opravdu byli nejlepší, mimo jiné díky základu z pražské Dukly, dobového giganta.
A tak ve Švédsku postupně odklízeli z cesty každého soka. Ve skupině Francii (25:10), Tunisko (23:10) i Dánsko (24:14). Ve čtvrtfinále domácí Švédy (18:11), v semifinále po velké bitvě své dlouho osudové Rumuny (19:17) - a v boji o zlato znovu Dány, už těsněji 14:11.
Dokonáno jest. Výš už vystoupat nešlo.
Sestava mistrů světa 1967Brankáři: František Arnošt, Jaroslav Škarvan, křídla: Ladislav Beneš, Rudolf Horváth, Vojtěch Mareš, spojky: František Brůna, Bedřich Cíner, Václav Duda, Martin Gregor, Rudolf Havlík, František Heřman, Jaroslav Konečný, Vladimír Seruga, pivoti: Anton Frolo, Arnošt Klimčík, Jaroslav Rážek. Trenér: Bedřich König, náhradníci: Petr Pospíšil (brankář), Ivan Kulhánek (spojka), Jan Rosenfelder (křídlo). |
A po půlstoletí přichází další velké ocenění: házenkáři byli slavnostně uvedeni mezi sportovní legendy Česka (v tomto případě přesněji Československa). Cena Emila Zátopka se uděluje od roku 2000 a jde o teprve třetí kolektiv - po hokejových šampionech z roku 1947 a stříbrné fotbalové partě z Chile 1962.
Na vyhlášení přišli všichni žijící hráči: Jaroslav Škarvan, Ladislav Beneš, Rudolf Horváth, Vojtěch Mareš, Bedřich Cíner, Václav Duda, František Heřman a Jaroslav Rážek. Na další spoluhráče už lze - čas je v tomto neúprosný - pouze vzpomínat.
Zato vzpomínky na slavný titul nestárnou.
Čechoslováci tehdy byli v tomto sportu opravdovými machry. Na mistrovstvích světa kupili stříbra (1958 a 1961) a bronzy (1954 a 1964), jen ten titul nikde. Obzvlášť bolelo, když je na domácím šampionátu v roce 1964 v semifinálové skupině o jediný gól pokořili Rumuni.
Ve Švédsku už ovšem sen dostal zlaté obrysy. Jsou to příběhy pro pamětníky, příběhy s krásnou patinou sportovní minulosti.
Třeba když gólman Jaroslav Škarvan letos pro web házenkářského svazu vysvětloval, proč jeho kolega František Arnošt neměl ve finále tak vysokou úspěšnost jako obvykle: „Franta nosil čočky, a tehdy ještě nebyly tak kvalitní. Před finále se hrálo i o třetí místo, zápas to byl dlouhý, v hale se kouřilo a myslím si, že právě to zakouřené prostředí dělalo v kombinaci s těmi Frantovými čočkami neplechu, takže ve finále hůře viděl.“
Pryč je svět, v němž v halách plály cigarety - i svět, v němž byli Čechoslováci schopní v házené pokořit úplně všechny.
A to druhé je správné si i po půlstoletí připomenout.
