Ale k „pohřební“ náladě má daleko. Těší se na novou interligovou sezonu, ve které Plzeň obhajuje stříbro. Zároveň zůstává pokorná, dobře ví, že zopakovat takový úspěch bude těžké.
Také již vyhlíží duely v Evropském poháru, v němž Plzeňanky vyzvou švýcarský Brühl.
Oba zápasy se budou hrát v hale na Slovanech (8. a 9. října). „Trochu nás to mrzí, chtěly jsme se podívat do Švýcarska. Ale zase je super, že můžeme hrát oba zápasy doma,“ hlásí Linda Galušková.
Těšíte se na tuhle konfrontaci?
Hodně! Ale bude to nezvyk, že pohár neodehrajeme v domácí hale na Lochotíně. Jsem zvědavá, pro nás to bude změna, na Slovanech vůbec nejsme zvyklé hrát. Ale doufám, že to přiláká více fanoušků.
Už v sobotu rozehrajete v Písku nový ročník MOL ligy. Jak se cítíte po letní přípravě?
Byla bolavá, náročná a dlouhá. Trénovaly jsme od druhého týdne v červenci, každý den dvoufázově plus posilovna. K tomu soustředění v Tachově, kola. Fakt stála za to.
Takže cílem pro sezonu je znovu útok na medaili?
Cílem je dostat se do play off. Až pak můžeme myslet na stříbrnou obhajobu. Chceme vyhrávat zápasy, ve kterých se to očekává, a v dalších překvapit. Třeba i v Mostě.
V Písku jste krátce působila. Jak na to vzpomínáte?
Ráda. S plzeňskou Slavií VŠ jsme hrály první ligu, mamka mě nabádala, abych zkusila nejvyšší soutěž. Písek měl zájem, hostování se domluvilo ze dne na den. Hrála jsem tam rok, bylo to ve čtvrtém ročníku na střední škole. Ale potom se v Plzni spojily Slavia s DHC a chtěly jsme si vybojovat interligu doma.
To se povedlo, v soutěži tak můžete ukázat i řadu tetování po těle. Kolik jich vlastně máte? A mají pro vás hlubší význam?
Je jich kolem pětačtyřiceti. Táta mi říká, že záliba k tetování přišla, už když jsem byla malá. Hrál v kapele, měli potetovaného kytaristu a já na něj v osmi letech koukala jako na obrázek. A říkala jsem prý tátovi, že takhle budu vypadat. Hlubší význam jich má šest, která jsou spojená s rodinou. Se sestřenicemi máme vytetované G, mám vytetované i bráchy, celou rodinu. Čínskými znaky roky jejich narození.
Házená je u vás v rodině hluboce zakořeněná. Asi nebyla jiná možnost, čemu se budete věnovat.
Děda trénoval na Slavii, mamka mu dělala asistenta, chodila tam i babička, obě tety hrály házenou. Třetí generaci se věnujeme házené, bylo to jasné. Ale dřív jsem zkoušela se sestřenkami také volejbal, jenže pro nás to byl málo kontaktní sport.
Co až budete mít sama děti?
Pravděpodobně to bude taky házená. Ale budou si moci vybrat. Jen to nesmí být florbal! (smích)
Užíváte si teď společného hraní se sestřenicemi Veronikou a Dominikou, navíc v MOL lize?
Jsme za to nesmírně rády. Verča se vrátila po čtyřech letech, i když jsme ji z Prahy lákaly už dříve. Užíváme si to, známe se odmalička. Nemusíme si nic říkat a víme, co druhá udělá. V klubu fungují i maminy, je to trochu náš klan.
K tomu studujete ekonomickou fakultu. Kolik zbývá k titulu?
Ještě poslední rok na Západočeské univerzitě a mám titul inženýra. Doufám tedy! Po škole bych se chtěla přihlásit na doktorát a vyjet do zahraničí na stáž. Dál jsem zatím neuvažovala. Ale při studiu pracuji i v naší rodinné firmě, možná bych se tam měla začít ještě víc angažovat. Nebo ještě vycestovat někam za házenou. Upřímně, sama nevím...
Měla jste po loňské úspěšné sezoně nějaké nabídky?
Dvě ze zahraničí. Jednu do druhé bundesligy a druhou do nejvyšší soutěže v Polsku. Ale vzhledem ke škole a slibu trenérovi Řezáčovi jsem obě odmítla.
Na dresu jste měla čísla 17 a 71. Mají pro vás speciální význam?
Když jsem byla v Písku, sedmnáctka byla zabraná. Číslice jsem si tedy otočila. Se sedmnáctkou hrál můj táta, proto ji teď nosím. Ale předtím jsem měla na zádech deset let pětku, se kterou zase hrála mamka. Pak jsem si řekla, že na dalších deset let si vezmu tátovu sedmnáctku. A jestli budu hrát ještě dalších deset let, zvolím jednasedmdesátku, se kterou teď hraje brácha.
