„To čekání na další výhru bylo strašně dlouhé. Byly jsme rády, že se to pak povedlo zlomit,“ přiznává devětadvacetiletá plzeňská pivotmanka Dominika Galušková, nejstarší z rodinného hráčského klanu. Její sestrou je levoruká kanonýrka Veronika, sestřenicí pak kapitánka DHC Linda.
Jak byste zhodnotila uplynulou část sezony?
Očekávání byla někde jinde, uplynulou část nebereme jako úspěšnou. Vyhrály jsme zápasy, které jsme vyhrát měly, ale ty vyrovnané se nám nepodařilo nikdy zlomit. Nedokázaly jsme se s tím poprat a důležitá utkání strhnout na svou stranu. To beru negativně. Až ke konci podzimu přišlo jisté zlepšení.
Necítila jste v té sérii porážek určitou frustraci?
Ta frustrace byla obrovská. Dva měsíce bez vítězství... Před tím už jsme si tak nějak zvykly, že více vyhráváme, tohle pro nás bylo opravdu těžké. Nedokázaly jsme bodovat proti těžkým soupeřům, pocity byly špatné. Až proti Stupavě a Zlínu jsme to všechno prolomily. Jsme nesmírně rádi, že to vyšlo. Zlín je tradiční soupeř, v tabulce sice není nahoře, ale potrápit umí. Mají tým plný mladých, šikovných holek. My jsme naopak zkušenější, to asi v posledním podzimním utkání rozhodlo. Díky bohu za to, že se nám podařilo ty dva zápasy vyhrát, zimní pauza bude o něco veselejší. A ještě máme jeden odložený duel v Dunajské Stredě k dobru.
Utrpěly jste i několik debaklů o deset či více branek. Hned v úvodním kole v Písku, na Slavii, v Kynžvartu. Kdy začalo trochu svítat na lepší časy?
Po Kynžvartu. Tam nebylo vůbec nic, nikdo z nás nefungoval tak, jak měl. Pak jsme doma jen těsně podlehly Michalovcům, to byla první vzpruha, protože je to soupeř, se kterým máme hrozivou bilanci. Byly jsme trošku oslabené, prohrát s nimi o dvě branky byl dobrý výsledek. Porážka nás hodně mrzela, body byly blízko, to vždycky bolí. Ale zároveň nás to trošku nakoplo.
Plzeňská házenkářka Dominika Galušková (vlevo) během utkání proti Písku
Série porážek přišla po vyřazení z evropského poháru se švýcarským Brühlem. Má to nějakou souvislost?
To asi ne. V obou zápasech nám chyběl kousek. Vzaly jsme si z toho, že zahraniční ligy jsou zejména silově jinde. Švýcarky byly poměrně mladé holky, ale neuvěřitelně silově vybavené. Ty zápasy bolely. Hodně, já byla úplně vyřízená. Musíme zapracovat na fyzické síle. I to byl jeden z důvodů, proč se nám v odvetě nepodařilo zápas otočit. Radost jsme měly z toho, kolik lidí přišlo. Bály jsme se, že jich bude málo, přece jen, hala Lokomotivy, kde se oba zápasy hrály, je větší než naše školní. Ale diváků dorazilo hodně, byl to super zážitek.
V DHC jste vytvořily velice silný rodinný klan. Jaké to je pro vás osobně?
Na lavičce je s námi teta jako asistentka trenéra. Mamka s druhou tetou zase dělají zdravotnický dozor a zajišťují nám lékaře, když je potřeba. Já jsem starší než Linda s Verčou, takže jsem toho s nimi dříve tolik neodehrála. A celý život jsem si přála mít je v týmu obě. Proto vůbec ještě házenou hraju. S Lindou už jsme dlouho, čekaly jsme na Verču, až se vrátí z Prahy. Nakonec přišla a my jsme si splnily sen hrát spolu za jeden tým. Je to super, mít tady takový menší gang. (úsměv)
Prý máte s Lindou a Veronikou jeden společný rituál. Prozradíte ho?
Je to tak. Před každým zápasem chodíme společně na snídani, různě po Plzni. Poctivě jsme šly i před odvetou proti Švýcarkám, i když se hrálo hned druhý den a byly jsme opravdu rozbité. Obecně moc před zápasem nejíme, takže si spolu dáme alespoň pořádnou snídani.
Co další týmové zvyky, je jich v kabině hodně?
Rituály v šatně se také týkají hlavně jídla. Pokaždé některá z nás napeče něco sladkého do šatny. Ale jedna tradice je největší. Než přijde náš trenér do šatny, hraje se tam písnička Letuška z Palerma. S posledními slovy vchází do kabiny a já to pokaždé musím točit na Instagram. Je to tradice celého týmu, navíc už se dostává i mezi děti. Za vítězství ve Stupavě máme slíbené od autora, že nám ji osobně přijde zazpívat. Na to se moc těšíme.
