Třetí titul byl nejtěžší Liberec už tři roky vládne ženskému českému florbalu. Jak to snášejí soupeři, zejména z Prahy?
Nejde ani tak o to, že je to zrovna Liberec. Jde spíš o to, že vždycky je v nemilosti ten, kdo je dlouho na špičce. Poprvé mu to přejí, podruhé si říkají: no tak dobrý, ale už toho bylo dost. A potřetí titul? To už je ten tým trnem v oku každému. Proto na nás bude v příští sezoně hon jak na čarodějnice. Ostatní týmy budou zbrojit, každý se na nás bude chtít vytáhnout.
Jen čestnými prostředky?
Uvidíme. Myslím, že nám budou třeba i lovit v kádru. Naštěstí pro nás, v tenhle okamžik ještě není florbal o penězích. Teď zatím nemůže nikdo přijít a říct: dám ti tolik a tolik tisíc a ty se budeš věnovat jen florbalu.
Kterého ze tří mistrovských titulů si ceníte nejvíc?
Nejtěžší byl ten letošní, i když tomu průběh sezony moc neodpovídal. Každého soupeře jsme jasně poráželi a vypadalo to, že to bude strašně jednoduché. Hrajeme hodně ofenzivní florbal. Je to pěkné na koukání, možná i díky nám hodně lidí tady v Čechách změnilo názor na ženský florbal. Až jsem z toho měl hrůzu, protože nepřicházel žádný zápas, kde by nám někdo zavařil. Oproti minulým dvěma ročníkům jsme letos vstupovali do ligy jako největší favorit. Pražské týmy Děkanky a Střešovic na to v minulých dvou sezonách dojely. Proto si cením toho, že naše holky tenhle tlak ustály.
Výrazněji jste neklopýtli ani v play-off, i když na váš tým naplno dolehla chřipková epidemie. Kdy nastal zlomový okamžik, po němž jste získali třetí zlato v řadě?
Před finále nás každý pasoval na titul, protože do boje zlato nečekaně nepostoupily Střešovice, které nás měly potrápit, ale Děkanka. Všichni čekali jasné tři zápasy, ale já jsem varoval. Děkanka neměla vůbec co ztratit, nikdo s ní nepočítal. Věřit jsem začal po třetím zápase. Druhý jsme v Praze prohráli 0:5, série se vyrovnala a hned druhý den se hrálo doma. Říkal jsem pak holkám jen jednu věc: jsem strašně rád, že jste prohrály 5:0, nedaly jste do zápasu ani z poloviny to, co dáváte normálně. Koukejte se vyspat a jdeme dál s čistou hlavou. Doma jsme pak vyhráli a otočili sérii zase v náš prospěch. Pak už holky hrály takticky výborně.
Kouzlo prvního gólu
Jaké to je, koučovat ženy?
Jde o to, dostat je do varu. Aby věřily v to, co se jim říká o taktice a ve své vlastní schopnosti. To je všechno.
Mluvil jste také o kouzlu prvního gólu.
V ženském florbale je to většinou tak, že kdo dá první gól, tak vyhraje. Řeknou si, daly jsme prvního góla a jsou psychicky nahoře. Soupeřky pak mají problém. U mužů je to naopak, inkasovaný gól je spíš nabudí.
Máte po třech titulech v řadě ještě motivaci? Co vás žene dál?
Teď mě žene hlavně to, že si myslím, že začíná být pomalu luxus, abychom měli u tohoto mančaftu tři kvalitní prvoligové trenéry (ještě Zdeněk Chyba a Petr Böhm pozn. red.). Proto vzhledem k návratu mužů do nejvyšší soutěže asi dojde v realizačním týmu ke změnám.
Váš trenérský triumvirát ale šlape...
Takhle to být musí, aby mančaft hrál vysoko, každý má na starosti jinou část přípravy. Je to ideální stav. Bohužel tenhle sport na tom není tak dobře, abychom si mohli zaplatit trenéra u každého týmu a ještě asistenta. Proto budeme muset síly roztříštit. Třeba Petr Böhm při ženách dostal za úkol zachránit v první lize juniory, což se mu povedlo. Zdeněk Chyba zase zároveň vede ženskou reprezentaci.
Ženský tým vedete přes osm let, některé hráčky jsou s vámi od úplného začátku. Nevládne už někdy ponorková nemoc?
To nejlepší z Liberce a z Jablonce asi před pěti lety vykrystalizovalo v tento tým. Základní jádro je od té doby pohromadě. Ale jsou to vesměs pořád mladé holky, takže budoucnost tady pořád je. Každý rok, tak dvakrát do sezony, tam nějaké vnitřní spory jsou. Máme však jednu velkou výhodu v tom, že jsme ty holky naučili komunikovat. Prostě mančaft si sedne, vyříká si to, udělá se tlustá čára a jde se dál.
Nebyla nějaká velká krize, kdy jste s tím chtěl praštit?
V prosinci 2000 jsem byl rozhodnutý odejít. Holky nedělaly to, co měly, flákaly se, hrály si to, jak chtěly. Vztahy jsme však vyčistili a udělali jsme první titul. Od té doby to u nás takhle funguje.
Začalo to televizí
Co vás vlastně před devíti lety přivedlo na nápad, založit florbalový oddíl?
Vlastně televize. Tehdy jsme hráli pod názvem Crazy Boys hokejbal a já jsem někdy v tu dobu viděl v televizi záběry z mistrovství Evropy ve Finsku. A říkám si, to je dobrý. Na hokejbal tady nejsou pořádné podmínky a tohle je něco mezi hokejem a hokejbalem. Tak jsem zavolal na florbalovou unii pro informace, zajel na turnaj Czech Open do Prahy pro první hokejky a bylo to.
Florbal byl v Liberci pole neorané. Čím si vysvětlujete takový rozmach?
Vsadil jsem na mládež. Ve spolupráci s ČSTV jsme začali pořádat školní turnaje a děti se chytly.
Jste prezident velkého klubu, trénujete. Jak to všechno stíháte?
V jedenáct večer přijdu z tréninku, sednu si k počítači. Ve tři ráno jdu na tři čtyři hodiny spát a pak zas funguju. Naštěstí mi stačí spát takhle málo. To už jsem zvyklý od doby, kdy jsem studoval gymnázium ve Frýdlantu. Je fakt, že toho mám na zádech nejvíc, proto jsem vytvořil výkonný výbor klubu. Věci, které jsem dřív řešil výhradně sám, už tři roky řešíme v radě klubu. Lidi z výkonného výboru mi hodně pomáhají, sám už bych to nezvládal.
Čím se vlastně živíte?
Jsem profesionální trenér mládeže a také mám firmu s florbalovým zbožím. Ze sta procent mé denní činnosti dělám deset až patnáct procent za peníze, zbytek zadarmo. Ale ve florbalovém dění nejsem zdaleka jediný.
A co vaše hráčská kariéra, před časem jste ještě nastupoval v první lize?
To je věc, která mě strašně mrzí. Bylo tolik organizačních věcí, že jsem se jako hráč nemohl prosadit tak, jak bych chtěl. Ale někdo to odnést musel. Teď asi založíme s klukama z výboru céčko a budeme šmrdlat aspoň pátou ligu.
Radnice úspěch neocenila
Patříte mezi tři největší kluby v republice. Jak jste na tom s penězi?
Operujeme s pětinovým rozpočtem, než jaký mají Děkanka a Střešovice.
Opravdu?
Ano. Teď je pro nás priorita sehnat manažera celého klubu, nebo aspoň pro nejvyšší soutěže žen, mužů a juniorů, a potažmo i generálního sponzora. Do další sezony se musíme postarat o nějaký marketing a management klubu, abychom se trošku zvedli. Jenže sehnat sponzora pro 20 družstev a 700 lidí není moc lehké.
Ani tři mistrovské tituly a nadvláda libereckého ženského florbalu neláká?
Čím dál víc lidí má o florbal zájem. Ale pořád to jsou částky, které jsou sice prima, ale nic neřeší. Ženský tým je díky třem zlatům jediný, který se podařilo jakž takž zabezpečit. Všechny ostatní kluby jedou tvrdým samofinancováním, na ryzí amatérské bázi.
Nemáte ani vlastní halu. Musíte pořád hledat někde azyl, který také asi není zadarmo?
Už letos měla být dostavená nová hala při ZŠ Dobiášova, s jejímž ředitelem máme výborné vztahy. Bohužel termín dokončení se posunul o rok. Naštěstí se k dobrému narovnaly vztahy s vedením Dukly, v jejíž hale hrajeme a trénujeme.
Tři mistrovské tituly, už vás slavnostně ocenil někdo na liberecké radnici?
Dodneška nic. Po loňském titulu jsme několikrát žádali o přijetí. Že prý ano, ať navrhneme termíny. Navrhli jsme je, ale pak to úplně usnulo. Letos uvidíme. Přijde mi totiž zcestné, abychom my žádali o přijetí. Vždyť přece zlatými medailemi, navíc třikrát v řadě, město Liberec velmi dobře reprezentujeme, proto by měla první krok učinit radnice. Pro někoho je možná florbal pořád malým a bezvýznamným sportem, ale podle současných statistik je co do popularity čtvrtým nejrozšířenějším sportem v republice.
