O osm let později překvapivě sestoupil Jozef Chovanec, ikona fotbalové Sparty, z role manažera na trávník v derby se Slavií. Sparťané tehdy nad šokovanými "sešívanými" vyhráli 1:0 a nastartovali velkolepou jízdu za mistrovským titulem.
A Nesměrák se před pár dny podle jejich receptu vrátil po roce z lavičky na palubovku v dresu a liberečtí florbalisté i díky jeho zkušenostem z české reprezentace či Švýcarska zvládli psychicky náročnou sérii play-down. Už v 1. kole zachránili pro jeden z největších českých klubů extraligu, když porazili pražskou Spartu 3:2 na zápasy.
"Jsem strašně rád, že jsme splnili úkol hned v prvním kole, tedy udržet s takhle mladým týmem pro Liberec nejvyšší soutěž. Pro mě je důležité, že jsme dokázali zvládnout takticky nejdůležitější zápasy sezony. Doufám, že se díky tomu odpíchneme a naši práci rozšíříme do další sezony. Trenérsky to pro nás byla letos s Tomášem Fialou zatěžkávací první zkouška, ale aby ten tým vypadal tak, jak bych chtěl, je otázka čtyř roků. A už se těším na ten druhý," řekl 32letý Lukáš Nesměrák, trenér a v úspěšném play-down i bek florbalistů Liberce.
Proč jste se rozhodl k návratu na hřiště s hokejkou v ruce?
Chyběli nám zkušení obránci a play-down o záchranu je především o zkušenostech. Když jsme to řešili, tak první měřítko bylo, že potřebujeme roztáhnout hru na tři pětky. A já jsem si vzal za úkol řídit právě tu třetí lajnu, aby ty první dvě měly víc sil a prostoru ke změnám tempa v klíčových chvílích.
Váhal jste hodně, jestli se vrátíte s hokejkou na hřiště?
Abych řekl pravdu, tak to bylo pro mě těžké a dlouhé rozhodování. Myslím si, že trenérsky to není úplně správně, ale řekl jsem si, že i kdybych měl být za 'blbečka', tak pro záchranu extraligy pro Liberec musím zkusit udělat všechno.
Jak jste na tom byl fyzicky? Udržoval jste se nějak po sportovní a florbalové stránce od léta loňského roku, kdy jste přešel z role hráče na trenéra?
I z tohoto důvodu jsem měl z návratu na hřiště z hlediska fyzičky i techniky respekt, protože jsem rok fakt nic nedělal a hokejku jsem neměl v ruce. Vloni jsem si prostě řekl, že po těch asi osmnácti letech vrcholového florbalu dám svému tělu stop a oraz, aby se zatěžované klouby daly zpátky dohromady. Všechno jsem vypustil a navíc trénováním extraligového týmu stráví člověk mnohem víc času, než hraním, takže moc prostoru na sport okolo nebylo.
Jak jste se tedy cítil třeba po první třetině prvního zápasu?
To ještě překvapivě dobře. Ve hře na tři lajny se to dá a když je k tomu člověk v tom místě v obraně chytrý a zkušený jako já, tak nemusí až tak po palubovce lítat. Je to o taktice. Ale tu únavu už jsem pocítil až před třetím a čtvrtým zápasem.
Byl pro vás těžký i fakt, že byste si jako hrající trenér neměl dovolit udělat chybu?
To ano, v hlavě bylo pořád to, neudělat zbytečnou chybu. Na druhou stranu si ale myslím, že jsem se snažil jít těm mladším klukům příkladem a myslím, že dobře pochopili, že je strašně důležitá koncentrace na každý okamžik zápasu. Když každý na hřišti dělá to, co má a ostatní to čekají, tak to v mančaftu klape.
