Nejdelší závod, který před Girem kdy jel, trval osm dnů. A najednou je jich třiadvacet, skoro třikrát tolik!
„Bylo to tvrdší, než jsem čekal,“ přiznává Petr Vakoč, univerzitní mistr světa, u týmového autobusu. „Vůbec jsem neměl předtím představu, jak to bude po tom osmém dni probíhat. Každý další den byl člověk unavenější a unavenější. Ale každý den byl pro mě zároveň i novou zkušeností.“
Teď už věří, že to dokáže. Objede celé Giro. Protne milánský cíl jako jeden z šesti jezdců stáje Etixx-Quick Step, jejíž sestava se smrskla po odstoupení Serryho, Meersmana a Boonena.
Celá ta parta měla pracovat pro Rigoberta Urána, druhého muže posledních dvou ročníků. Kolumbijec však v úvodu Gira bojoval s bronchitidou a trpěl při kvapíkovém tempu závodu, o které se postaraly stáje Tinkoff-Saxo a Astana. Když potom selhal v etapě do Madonny di Campiglio, vypadl z boje o přední příčky.
„Jezdili jsme s Rigem co nejvíc vepředu. Pokud foukalo z boku, schovávali jsme ho před větrem. A do rozhodujících pasáží jsme se mu snažili vytvořit co nejlepší pozici,“ popisuje Vakoč svoji práci domestika. Jistě, i na to občasné vožení bidonů v jeho případě došlo. „Ale na každého z pěti lidí, co to dělali, vyšla řada jen tak jednou za den.“
Poté, co se Urán propadl v pořadí, strategie Etixxu se změnila a domestici dostali více volnosti. Snažte se chodit do úniků a vyhrát etapu, zněl pokyn. Před etapou do Lugana sportovní ředitelé určili mezi jezdce, kteří se mají pokusit o únik, také Vakoče. „Ale Iljo Keissemu se tehdy povedlo ujet dřív.“
Zbývající cyklisté týmu nadále zůstávali s Uránem, který měl v koncovkách etap rovněž zaútočit na etapové prvenství. V Cervinii a v Sestriere k němu měl nejblíže, skončil vždy třetí.
Šéfové Etixxu přidělili Kolumbijci rovněž osobního bodyguarda. Původně měl tuto roli zastávat Ital Brambilla, ten se však těsně před Girem zranil. Proto byl na jeho post převelen Španěl De La Cruz. „Jel s Rigem skoro celý závod a nehnul se od něj.“
Na Vakoče dolehla největší krize při královské 16. etapě přes Mortirolo. „Tam jsem bojoval o přežití.“
Startovali tehdy do kopce a v dešti. Byl nachlazený, od prvních kilometrů se mu špatně dýchalo a nohy se nechtěly točit.
„V prvním kopci jsem zůstal mezi posledními třiceti, byla mi zima a čekal mě dlouhý den v grupettu. Potom se to zlepšilo, ale pod Mortirolem jsem začal mít strach, že chytíme časový limit a Giro pro mě skončí.“
Naštěstí měl v grupettu kolem sebe dost zkušených mazáků, kteří se dávno naučili, jak si limit pohlídat.
„To nemůžeme stihnout,“ dal před nimi najevo své obavy.
„Stihneme, buď v klidu,“ ujistil ho Bernie Eisel z týmu Sky, parťák i spolubydlící Leopolda Königa.
Od svých týmových kolegů i sportovních ředitelů pak dostával Vakoč po etapě i při snídani rady, jak se s třítýdenním kláním co nejlépe vypořádat. „Třeba abych při masáži nepoužíval telefon, ale jen tak podřimoval. Taky jak v průběhu etapy správně jíst. Nebo když si všimli, že jsem v jednu chvíli během etapy neměl správnou pozici na kole.“
Po páteční etapě do Cervinie na Facebook napsal: „Nejtěžší etapa Gira je za mnou! 238 kilometrů a převýšení jako Mont Blanc, pod kterým dnes spíme. A můj nový rekord, co se týče spálených kalorií - 6375, ještě o pár stovek více než na Liege-Bastogne-Liege.“
S bolestí a vyčerpáním, které na něj doléhalo v italských kopcích, se zároveň mísily také hrdost a štěstí. Hned první den, při týmové časovce v San Remu, je pocítil. Já jedu Giro, nadšeně si uvědomoval.
„Stáli jsme tehdy na startu a na mě začala doléhat atmosféra. Všude kolem bylo plno lidí a všude růžová. Byl to skvělý pocit.“
O 23 dní později se Petr Vakoč, 117. cyklista pořadí Gira, vydává z Turína do Milána, společně s dalšími 162 přeživšími z původních 198 mužů, kteří v San Remu stáli na startu. V metropoli Lombardie dnes vše skončí.
„Byly to ty nejnáročnější tři týdny, co jsem kdy zažil,“ ujišťuje.
Ale byl to i pořádný odrazový můstek do další kariéry. Vždyť také Roman Kreuziger o mladém krajanovi říká: „Do budoucna o Vakočovi určitě ještě hodně uslyšíme. Já mu hodně věřím. Je to jezdec, který má velký potenciál.“
