Už ve dvou sportech jste v první světové desítce. Co tomu říkáte?
No paráda! Dobře se to poslouchá.
Věřila jste tomu?
To ne. Já říkala, že bych chtěla být líp než minulý rok. Pak když jsem viděla, že nás jede 42, tak jsem povídala, že bych ráda byla do první poloviny.
Vážně jste si nevěřila na víc, ani na takhle kopcovité trati?
Tak ony ty holky mají naježděno strašně moc a tohle je mistrovství světa, tady jsou nejlepší z nejlepších. Nemohu sem jen tak přijít a říct: Hele, budu do desítky. I na téhle trati ty holky jedou fantasticky. Ne, nevěřila jsem tomu.
Jela jste mezi prvními, bylo to nakonec dobře?
Bylo to asi jedno, měly jsme mezi sebou dvě a půl minuty odstup, počasí bylo stejné.
A čekání v cíli?
To jsem prožívala dobře, seděly jsme v křeslech pro nejlepší tři, tam se mi čekalo dobře. Až jak přijížděla poslední patnáctka, začalo se to v křeslech střídat. Tak jsem seděla mimo a čekala, kolikátá budu. A potom po závodě ukázali nejdřív jen nejlepší osmičku. Tak povídám: Super, a co já? Kde jsem? Nejdřív jsem myslela, že jsem dvanáctá, až pak mi přišli říct, že devátá.
Loni byste s takovým umístěním postoupila na olympijské hry?
Možná, možná ne. Letos toho mám naježděno o něco víc a tahle trať mi seděla.
Co jste říkala zlaté Arndtové?
No, když jsem viděla, jak vyjela ten kopec, říkala jsem si: Hmm, tak ta tu bolest snad vůbec necítí. Jela ho úžasně, celý závod výborně.
Jak jste trpěla na Caubergu vy?
Do tři čtvrtě kopce se mi jelo hezky, pak jsem si myslela, že budu zvracet, a až když jsem si zase odpočala, bylo to dobrý. Ten přechod na mírnější část mi dal hodně zabrat.
A co nizozemská atmosféra u trati?
Diváci ohromní, po celé trati, vždycky když někdo zakřičel moje jméno, tak jsem se usmála. Trpěla jsem na Caubergu, ale jinak jsem si to užívala.
Těšíte se o to víc na sobotu, na svůj další start na šampionátu?
Tak teď mám úplně jiné myšlenky. Na sobotu zatím nemyslím. To bude zase něco jiného. Maximálně jsem zatím jela v závodě 110 kiláků, teď pojedu 130. Ale půjdu do toho, když jsem tady.
