Dohromady je kdysi dala přítelkyně Stanislava Kozubka, bývalého reprezentanta v cyklistice. „Chtěla jít do baru za cyklisty a donutila mě, ať jdu s ní,“ vzpomíná Michaela Kreuzigerová. Tam se seznámila s Romanem Kreuzigerem.
Tři měsíce poté jí navrhl, ať si jdou zajezdit na kolo. Tehdy se hrozně styděla.
V roce 2012 se konala svatba, na středověkém italském hradě Torri del Benaco. O dva roky později se jim narodila dcera Viktorka.
Michaela Kreuzigerová je o šest let starší než manžel. Vystudovala práva. „Mám ráda ve věcech logiku a v právech jsem objevila systém,“ tvrdí. Kvůli svému muži se však advokacie vzdala. „Jinak to nešlo. Dokud Roman závodí, chci mu vytvořit zázemí.“
Měnila poté mnohé zaběhlé zvyklosti. „Byla jsem dřív zvyklá večeřet nejdéle v půl sedmé. Jenže tou dobou si většinou po tréninku dává Roman jen lehké jídlo. A pořádnou večeři až kolem půl osmé.“
S manželem prožívala jeho těžké chvíle, když jej Mezinárodní cyklistická unie UCI chtěla i bez důkazů suspendovat v kauze biologický pas, ale zároveň oslavovala i jeho triumfy.
Byla u toho, když v roce 2012 vyhrál v Pampeagu etapu Gira d’Italia. „Ke konci jsem už ani moc nekoukala, jen jsem poslouchala zvuk kolem, měla zavřené oči, tepovka mi stoupala a říkala jsem si: To už musí Roman vydržet až do cíle.“
Michaela Kreuzigerová s dcerou Viktorkou
Jste spolu šest let. Jaký je život s profesionálním cyklistou?
Pořád stejný.
Takže na kufrech?
Přesně tak. Ale s tím jsem do toho šla, že právě takový bude. Hodně kufrů a hodně cestování. Zvykla jsem si. Už umíme doma sbalit na cesty i během deseti minut. Hlavní je mít u sebe peníze a doklad totožnosti. Když pak zapomenete třeba plínky pro malou, dají se koupit všude.
Žijete střídavě v Plzni a také v Itálii u jezera Garda. Veškeré věci tedy máte nyní dvojmo?
Teď už ano. Jen ze začátku to tak nebylo a pořád jsme všechno tahali sem tam, sem tam.
Spočítala jste si někdy, kolik kilometrů za rok najedete?
To ne. Ale jenom během loňského Gira jsem sama odřídila 5 000 kilometrů.
Za rok to může být třeba 30 tisíc?
Minimálně. Spíš o dost víc. Vykládám o sobě, že jsem se stala profesionálním řidičem. Tím, že hodně cestuji sama a všude po Evropě jezdím autem, tak pro mě 1 000 kilometrů ani není pořádná vzdálenost.
Vzpomínám si, jak jste se v roce 2013 poprvé vydala coby fanynka na Tour de France. Tehdy jste z ní byla poněkud otrávená, že?
Byla. Ani ne tak z Tour, jako z Francouzů. Trávila jsem týden s Romanovými rodiči na Tour v obytném voze a Francouzi byli často až nepřátelští.
Jak se to projevovalo?
Třeba na Alpe d’Huez nás nechtěli nechat ani zaparkovat. Měli dům u trati a my je prosili, jestli můžeme zaparkovat poblíž jejich štěrkové příjezdové cesty. Dávali jsme jim jako úplatek piva a vysvětlovali, že bychom nikomu ve výjezdu nepřekáželi. Ale oni o tom nechtěli ani slyšet, ani neotevřeli dveře a byli hrozně nepříjemní. Přitom my jsme byli ti slušní, kteří se jich zeptali. Pak jsme koukali, že jiní fanoušci jim zaparkovali na zahradě bez ptaní.
Také proto tvrdíte, že máte raději italské Giro než Tour?
Tak to prostě je. Půlku loňského Gira jsem objela i s roční Viki. Ke konci už mě tam všichni lidé pohybující se kolem závodu poznávali, byli milí, všude nás pustili. Naopak na závodech, které vlastní ASO (majitel Tour), je organizace vždy nejpřísnější.
Giro je spontánnější a Tour striktnější?
Určitě. Je to dost i o lidech. Italové jsou živější a pro mě mnohem přátelštější. Když se na ně snažíte promluvit lámanou italštinou, jsou rádi a pokoušejí se s vámi komunikovat. Kdežto Francouzi dělají, že vám nerozumějí, i když vám ve skutečnosti rozumějí – ale pokud nemluvíte super francouzsky, prostě s vámi mluvit nechtějí.
Jaká jsou vaše setkání s manželem během třítýdenních klání? Přijedete za ním, chcete mu zpříjemnit Tour, ale zároveň i on říká: Musím se pořád koncentrovat na závod. Je pro vás složité nalézt rovnováhu?
Je. Spíš nechávám na něm, jestli si přeje, abych přijela. Teď Roman chtěl, abychom dorazily dokonce už na první den volna do Andorry, že mu moc chybí malá. Jenže to mi nepřišlo vhodné vzhledem k atmosféře v týmu, která tehdy nebyla právě dobrá. Teď už to je i uvnitř týmu mnohem lepší. Dorazily jsme za ním do Bernu před druhým volným dnem a snad jsme mu i zvedly náladu. A pak jsme zase odjely, aby se mohl koncentrovat, a dál se pohybujeme podél trati s Romanovými rodiči jejich obytným autem.
Je vše snazší, když už jsou vaší Viktorce dva roky?
Mnohem snazší. Letos už malá chodí i do školky, díky tomu mohu občas zase vyjet na kolo. Dám si šedesát sedmdesát kilometrů a hodně si tím pročistím hlavu.
Ani s dlouhým cestováním nemá Viktorka problémy?
Jak ji s sebou bereme odmala, už si zvykla. Na Tour se mnou teď cestovala z Česka deset hodin autem a byla výborná, vůbec neprotestovala, nemohla se dočkat táty. Po hotelech se neustále pohybuje mezi cizími lidmi, nestydí se a hraje si s každým, kdo si jí jen chvíli všímá. Těšila se i na Petra Sagana, vždycky mu totiž v televizi fandí a je zvyklá dávat si s ním pěst.
How #Viky cheers @petosagan @tinkoff_team @LeTour pic.twitter.com/h18sqonzUTT
Změnil se váš manžel v roli otce? Slyšel jsem názory, že je nyní uvědomělejší.
Nemyslím, že se změnil. On byl takový vždycky, jen ho lidé takhle nechtěli vidět. Ale spíš ho trochu změnila jeho kauza s biologickým pasem. Během ní poznal, kdo jsou opravdoví kamarádi a kdo ne.
Víc si některých věcí váží?
Asi ano. Během dvou let, kdy tu kauzu řešil, si uvědomil, o co by mohl přijít.
Vy jste právničkou. Bylo pro něj v průběhu kauzy přínosem, že jste mu mnohé právní záležitosti mohla vysvětlit?
Těžko říct. Celý ten případ se podle základních právních principů vlastně vůbec neřešil. To by pak musela platit presumpce neviny, zatímco v Romanově případě platila presumpce viny. Ze začátku pro něj mé právnické vzdělání ani přínosem nebylo, protože já nedokázala pochopit, jak taková kauza, od začátku úplně postavená na hlavu, vůbec mohla vzniknout. Potřeboval experta na sportovní právo a toho našel v doktoru Šťovíčkovi.
Váš manžel po delší době znovu mohl bojovat o první desítku na Tour. Vnímala jste, jak je pro něj důležitá?
Měl velkou chuť dokázat, že na to zase má, i když poslední dva roky nebyly optimální. Sice mi říká, že ho kauza s biopasem nijak nepoznamenala, ale stejně ji někde vzadu v mysli nosí. A poznamenala ho také tréninkově. V roce 2014 si po sezoně vůbec neodpočinul, neměl čas ani na dovolenou, na nic, pořád řešil jen právníky, doktory a další záležitosti kvůli arbitráži. Letos má čistou hlavu a před sezonou už zase bylo všechno, jak mělo být.
Stále je to tak, že na něj čtvrt hodiny po etapě raději nemluvíte?
Stále. Letos po etapě na Mont Ventoux i trošku dýl. Když jsme spolu hodinu po dojetí mluvili po telefonu, platilo pravidlo: Radši moc nemluvit o závodě.
Jakmile zvednete telefon, poznáte podle hlasu, zda je spokojený?
Hned podle pozdravu. Potom vím, jak se mám chovat a o čem se bavit.
Když vám Roman volal po prvních pyrenejských etapách, vycítila jste z něj naopak spokojenost, že se mu daří?
Tehdy byl spíš trochu rozčarovaný kvůli rozporuplné situaci s Albertem Contadorem(Španěl kvůli zranění vzdal) a mrzelo ho, jak se řeší věci kolem něj. Ale to navenek neventiluje.
Na jeho stranu se postavil také majitel týmu Oleg Tiňkov. Jak na vás působí?
Oleg? S ničím se nepáře. Když je naštvanej, tak je prostě naštvanej a řekne to. A když je spokojený, poznáte to. U Olega člověk hned ví, na čem je.
Po sezoně Tiňkov svoji stáj rozpustí. Bude cyklistice chybět?
Rozhodně. Byl kontroverzní postavou a dokázal rozproudit diskuse i svými tweety. To lidi bavilo.
Také váš manžel si proto musí hledat novou stáj do další sezony. I to spolu probíráte?
Jasně. Probíráme spolu všechno, od a do zet i obráceně. Náš vztah je takový hodně kamarádský, jsme sami sobě nejlepšími kamarády.
Čím mu uděláte radost, když se vrátí ze závodů domů?
Jak kdy. Roman je hrozně nenáročný, potěší ho i obyčejná bábovka.
Může závodit klidně ještě pět dalších let. A co vy? Vrátíte se jednou k právničině?
Čert ví. Vůbec nevím.
S životem na kufrech jde tato profese obtížně dohromady.
Nejde dohromady. Měla jsem tu a tam ambice, že po večerech zase začnu něco dělat. Ale kolikrát jsem tak unavená, že to prostě nejde. Uvidíme. Nikdy neříkej nikdy.
