Před startem jste vypadala nervózní, trenér vás pak na trati hnal, co mu síly a hlasivky dovolily. A v cíli jste třetí.
Vážně?
Vážně.
Jako fakt, jo? Tak to mám obrovskou radost. Chtěla jsem to dokázat jednak kvůli našemu týmu Louny, pak samozřejmě i kvůli sobě a trenérům Pitákovi a Frýdemu, kteří se o mě postarali. Jenom doufám, že si ze mě neděláte srandu, to by bylo fakt blbé.
Opravdu, máte bronzovou medaili. Jak se vám jelo v tom vedru?
To bylo hrozné. Mám ráda teplo, ale dneska už ho bylo moc, na kole to bylo znát, fakt se nedalo jet rychleji. První půlka se mi ale jela fantasticky. Ze začátku jsem se sice nemohla rozjet, ale to člověku vždycky tak přijde, že by měl jet trochu rychleji, protože ztrácí. Ale pak v tom kopci se mi jelo úplně skvěle. Měla jsem před sebou Nikču Zdráhalovou, kterou jsem zahlédla už předtím na rovině. Myslela jsem, že se k ní přibližuju, ale pak jsem ji ztratila. Až v kopci jsem se k ní přiblížila, trenér mě tam úplně vyřval a já si ji dojela.
Pak přišla krize?
Asi jo, v tom sjezdu dolů. Cítila jsem, že to nejde, že nejedu tak, jak bych mohla. A pod kopcem mě dojela Martina (Sáblíková, která startovala o dvě minuty za Drahotovou).
V Riu bude Anežka Drahotová znovu ve své druhé roli - jako chodkyně.
Co jste si v tu chvíli pomyslela?
Ježíši, byl to trochu šok. Jasně, je skvělá, trochu jsem tušila, že se to stane. Důležité je si to v hlavě nepřipustit a jet dál. Nemám toho moc najeto, takže jsem to brala hlavně jako test před Riem, a to se myslím povedlo.
Vlastně jste pak na Sáblíkovou ztratila už jen čtrnáct vteřin.
Pořád jsem v sobě měla velkou motivaci, že bojuju o medaili, i když jsem věděla, že to bude těžké. Z toho kopce jsem přece jen trochu pošetřila, takže se mi pak na té rovině jelo líp. A když před sebou vidíte Martinu, taky vám to hrozně pomůže.
Máte třetí medaili z republikového šampionátu dospělých. Je i kvůli zranění nohy nejcennější?
Je fakt, že před dvěma roky jsem to tak nebrala. Říkala jsem si, že jsem první rok mezi ženami, mám medaili, fajn, dobrý. Teď si toho vážím víc i kvůli tomu, že jak říkáte, byla jsem rok zraněná, měla jsem problémy vrátit se vůbec do závodů, chyběla mi i trochu bojovnost. Jsem ráda, že po dlouhé době neodjíždím domů s prázdnou, bylo to hezké zpestření přípravy.
Co vaše noha? Už je v pořádku?
Ano, měla by být. Na soustředění s námi byl i fyzioterapeut Pavel Brynda, který přijede také dneska. Je skvělý, dává mě vždycky dohromady.
Jak jste se vůbec na časovku připravovala?
Moc ne, protože to prostě nejde. Příprava na olympiádu je pro nás stále prioritní, což samozřejmě neznamená, že bych se na to nějak vykašlala. Museli jsme mezi kolo vkládat naše chodecké tréninky, z toho je pak člověk i unavený. Vlastně jsem na koze (časovkářském kole) seděla poprvé v půlce června. Hned po prvním tréninku jsem byla strašně unavená, vůbec mi to nejelo, hrozně jsem se vztekala. Tahle kombinace není snadná, ale já si ji zvolila a vyhovuje mi.
Vážně jste seděla na časovkářském kole letos poprvé týden před šampionátem?
No, moc jsme toho nenajeli. (zasměje se) Nejlepší příprava je teď, máme dobré zázemí, poprvé jsme v karavanu, je to dobrý.
V sobotu vás ještě čeká hromadný závod, pokud ho tedy pojedete...
Pojedu, i když mám trochu obavy, protože je to balík. Ztrácím dost tím, že se v něm neumím pohybovat, ale jsem na dobré vlně. Vím, že výkonnost mám.
Za měsíc a půl přijde znovu na řadu chůze na olympiádě v Riu. A co pak? Stále hodláte kombinovat obojí?
Po olympiádě bych si chtěla dát od chůze trošku voraz a třeba zkusit kolo. Dost mě to posouvá, člověk maká půl hodiny na maximum, to mě baví. Ale ještě uvidíme.
