Giro se vydalo ve středu na „výlet“ do Švýcarska, a tak nastal čas na trochu té byrokracie. Typ vozu, poznávací značka, jméno řidiče, převážené osoby, převážený materiál, to vše chtěli mít švýcarští celníci na speciálních dokumentech od každého člena konvoje Gira sepsané a podepsané. Pořádek musí být.
Drobných komplikací bylo více. Třeba s tím, že etapa je krátká a přesun konvoje po ucpaných silnicích komplikovaný. Jak zařídit, aby týmové autobusy stihly dojet do cíle včas? Jezdci Tinkoff-Saxo tudíž dorazili na start v Tiranu jen v automobilech. A také tým Sky si věděl rady. Osiřelý obytný vůz Richieho Porta konečně opět došel užitku. Zatímco týmový autobus byl vyslán napřed do Lugana, zabydleli König, Viviani, Nieve a spol. před startem někdejší Portovu pohovku.
Hodinu po poledni se z italského Tirana vydali za hranice do Lugana.
Copak má papež požehnat protestantovi?
Vůbec poprvé vyrazilo Giro za mezinárodně uznané hranice Itálie při ročníku 1946, paradoxně do dnešního italského města Terstu. Na něj si po 2. světové válce kladly nárok jak Itálie, tak Titova Jugoslávie a jelikož se nebyli schopni dohodnout, Terst se dočasně ocitl pod dohledem Spojenců.
Slovinští komunisté chtěli zamezit příjezdu italského závodu, pokusili se tedy zatarasit silnici betonovými bloky, naházeli na silnici starý nábytek i stovky připínáčků a aby toho nebylo málo, začali peloton po vjezdu na spojenecké území v okolí Terstu kamenovat. Bartali, Coppi a další hvězdy prchaly před smrští kamenů do automobilů, ředitel závodu Cougnet prohlásil etapu za anulovanou a italští starousedlíci vzali na oplátku útokem slovinské instituce v Terstu. Propukly rozsáhlé pouliční nepokoje, přibývalo zraněných.
Patnáct tisíc Italů tehdy čekalo na příjezd jezdců na místním velodromu. Musíme jim dopřát alespoň kousek Gira, rozhodlo se nakonec 17 odvážlivců z pelotonu a za asistence vojenského doprovodu skutečně dojeli až na velodrom. „Všechny zvony v Terstu vyzváněly na jejich počest,“ psal tehdy italský tisk.
Současní organizátoři Gira nicméně označují za historicky první dojezd etapy za hranicemi Itálie až ten, k němuž došlo v Luganu v roce 1947. A ještě o tři roky déle trvalo, než růžový závod poprvé ovládl cyklista z jiné země než z Itálie: švýcarský elegán Hugo Koblet. Což byl problém. Toho roku totiž papež přislíbil, že ve Vatikánu požehná šampionovi - v dobré víře, že jím opět bude zanícený katolík Gino Bartali. Koblet však byl prvním protestantem na trůnu Gira a z audience sešlo.
Od oněch časů nejen že „růžový závod“ navštívil veškeré sousední země, ale startoval také z Řecka, Nizozemska, Belgie, Dánska či Severního Irska. A spekulovalo se dokonce i o Slovensku.
Nečekaná setkání i růžový dívčí fan club
Tentokrát tedy zůstalo u jednodenní exkurze do země helvetského kříže, kam peloton mířil přes prosluněná letoviska podél Lago di Como a Lago di Lugano. Posledních osm kilometrů 17. etapy vedlo po švýcarském území, ale Leopold König přiznával: „Ani jsem si nevšiml, že jsme projeli nějakou celnicí.“ Koneckonců, ocitli jsme se ve švýcarském regionu Ticino, kde převládá italština.
Roman Kreuziger o Ticinu tvrdí, že je mixem italského spontánního životního stylu a švýcarského smyslu po větší pořádek. „Tady bych nemusel mít strach, že když děti budou přecházet po přechodu, nějaké auto nezastaví,“ říká.
Ten koktejl dvou kultur byl patrný i ve středu.
Při italské části etapy byla ještě hodinu před příjezdem cyklistů silnice otevřené pro běžný provoz, což značně zpomalilo doprovodnou kolonu (a jeden z vozů Sky zaskočilo natolik, že odbočil zcela mimo trasu...). Naopak ve Švýcarsku už byla trasa Gira dvě hodiny před pelotonem jak vymetená a pod dohledem luganských policistů.
A přece: Směrovku ke „Quartiertappa“, tedy dočasnému ředitelství Gira v Luganu, kdosi omylem umístil z opačné strany silnice, tudíž zde mnozí bloudili. A co ty dopravní kužely, které kdosi zapomněl odstranit z příjezdové komunikace? Když mne švýcarská policistka požádala „objeďte je, prosím, po chodníku“, nestačil jsem se divit.
Sacha Modolo (uprostřed) triumfálně projíždí cílem 17. etapy Gira.
V Luganu se „domorodci“ usadili na lavičkách na břehu jezera, pozorovali labutě, šlapadla i motorové čluny, hřáli se v odpoledním slunci, načež udělali čelem vzad a šli se k silnici podívat na Giro. Jako by tím chtěli naznačit, že tato etapa nese v sobě i relaxační podtón. Nohy jezdců, stále vyčerpané z Mortirola, si žádaly alespoň jeden klidnější den.
Sprinter Sasha Modolo vyhrál, favorité celkové klasifikace dojeli v hlavním poli. Leopold König si liboval, jak se mu během dne roztočily nohy, a na Twitteru v dobrém rozmaru nabízel 2,7 milionu korun tomu, kdo ho při středeční etapě viděl, jak se drží za auto (za což měl od rozhodčích vyfasovat desetivteřinovou penalizaci).
Trio jezdců Sky se vyjíždí po 17. etapě Gira. Zleva: Leopold König, Mikel Nieve a Sebastian Henao.
Za cílem tentokrát byla nálada i na mnohá setkání, včetně těch nečekaných. Vida, tady se Contador objímá se svým vyhozeným šéfem Bjarnem Riisem. Copak tomu asi řekne majitel stáje Oleg Tiňkov? A támhle má pro změnu svůj růžový dívčí fan club Mick Rogers, jeho sympatická italská manželka ho přivedla. „Tati, já chci do náručí,“ dožaduje se nejmladší ze tří dcer australského cyklisty. Nedaleko odtud, v Mendrisiu, celá rodinka bydlí.
Vůbec je Ticinio vyhledávanou destinací cyklistů, vždyť v roce 2012 se do Lugana i s manželkou přestěhoval Vincenzo Nibali a svůj druhý domov tu našel také Alberto Contador. Však také Španěl po etapě vykládá: „Jsem zpět na svých domovských ulicích. Konečně etapa jedna klidná bez defektu nebo pádu. Středeční Dolomity mi vzaly mnohem víc sil, než jsem chtěl. Ale teď jsem zase o den blíž k Milánu.“
Dnes peloton Švýcarsko opět opustí, aby se kousek od hranic na italském Monte Ologno jezdci vrátili k vrchařské dřině.
S výlety Gira za hranice však rozhodně nebude v budoucnu konec. „Start Gira ze Spojených států, konkrétně z Washingtonu, je možná blíž, než si mnozí myslíte,“ tvrdí jeho ředitel Mauro Vegni.
