Cyklistický závod Paříž - Roubaix poznamenala v roce 2009 nehoda doprovodného motocyklu, který vjel do diváků.

Cyklistický závod Paříž - Roubaix poznamenala v roce 2009 nehoda doprovodného motocyklu, který vjel do diváků. | foto: Reuters

Na mokrých kostkách jde cyklistům o kosti, přesto je milují

  • 1
Cyklistický profesionál Luboš Lom jel v roce 1994 nekonečných 135 kilometrů v úniku na Paříž – Roubaix a zažil i druhou kostkovou klasiku Kolem Flander, kde se nezaviněně zranil. "S dírou v koleně jsem pak týden ležel," říká. Ale jel by znovu.

Byl jediným Čechem, který zažil obě slavné "kostkové" klasiky. "Ty závody všichni proklínají – a všichni je zároveň milují," říká. Zrádné jarní bitvy na kostkách teď startují.

Nic těžšího v cyklistice není?
Asi ne. Kvůli povrchu, délce a počasí. Na Roubaix jsem zažil i sníh. Ale když prší, je to teprve nářez.

To jsou pak kostky kluzké jako mýdlo?
Dělají se na nich louže a není vidět, co je pod nimi. Uklouznete hned, kdekoliv. A když předtím po kostkách přejede traktor, tím hůř.

Jaký existuje recept?
Snažit se nespadnout. Ačkoliv zatočit za mokra třeba na kostkách u Arenbergu je téměř nemožné. Navíc jsou tam i záludné úseky, kde jsou kostky pokryté hrbolatým asfaltem. Tam, když je člověk mrtvej, už mu to vůbec nejede.

Čím se Flandry a Paříž – Roubaix od sebe nejvíc liší?
Na Flandrech je spousta změn směru a kopců nahoru – dolů. Nejhorší jsou tam na kostkách vracečky při sjezdech. Najednou ta silnička zahne takřka do protisměru, nějakých 140 stupňů.

Ti první jedou, ti za nimi se na úzkou silnici nevejdou a padají?
Právě tak. Začnou přehazovat, padají jim řetězy, ucpe se to. Navíc tam mezi kopci fouká, startovní pole se přesýpá, během 50 kilometrů se vystřídají na čele třeba tři skupiny s minutovým náskokem. Flandry jsou vyloženě bojem o pozici. Paříž – Roubaix tolik ne, zato kostky jsou tam mnohem obtížnější.

Podél silnic obvykle bývá až milion diváků. Jaké je závodit v tunelu lidí?
Bomba atmosféra! Lidé tam na vás chodí jako na gladiátorské hry.

V roce 1994 jste na Flandrech ošklivě upadl. Co se přihodilo?
Sestřelil mě Lefévere, dnešní šéf Quick Stepu. Na kostkách mu kolo ustřelilo, sundal k zemi policejní motorku a policajt sundal mě. S dírou v koleně jsem pak týden ležel.

Přesto jste o týden později jel na Paříž – Roubaix 135 kilometrů v úniku! Takový byl plán?
V manšaftu jsem byl typ na klasiky, proto mi řekli: Zkus odjet, a až tě dojedou, slez. Nakonec jsem jel 135 kiláků sám. Účel to splnilo, byli jsme pět hodin vidět v televizi, reklama obrovská. Ale úplně jsem se vyšťavil, musel jsem i zastavit. Byl jsem rád, když mě dojeli, a 60 kiláků před cílem jsem slezl. Kdybych se mohl vrátit časem a jet něco znovu, bude to Paříž – Roubaix. Tam si člověk sáhne opravdu na dno.

Kdo jsou teď ve Flandrech a za týden v Roubaix vaši favorité?
Cancellara, Boonen, Boom. Lars Boom byl mistrem světa v cyklokrosu.

Může se tu jednou v jeho roli ocitnout Zdeněk Štybar?
Může. Silově vybavený na to je. Snad nebude mít problém s délkou závodu. Při etapkách jezdí kratší štreky než za mé éry. Když pojede 260 kiláků na téhle těžké trati, můžou mu dojít síly.