Ne však proto, aby se co nejlépe připravil na další sezonu, ale právě naopak. Aby si poté, co dal závodění vale, bicykl užíval pro potěšení. „V posledních letech, jak roky přibývaly, většinou v koutě leželo měsíc. Letos ho vyndám dřív, abych se vozil,“ těší se zanedlouho devětatřicetiletý dnes už bývalý profesionální cyklista, jehož výčet úspěchů řadí do síně slávy cyklistiky nejen české.
Bez kola to nepůjde?
Úplně ne. A také mi lékař doporučil, abych po těch letech, kdy jsem každý rok najezdil přes 30 tisíc kilometrů, úplně nepřestal a dostal se jen na nějaké tři tisíce. Takže se začnu vozit dřív než v minulých letech a budu na to mít čas.
Jaké to byly roky, které jste tím letošním uzavřel?
Krásné, i když úspěch v nich byl vykoupen úsilím. Cyklistika totiž skoro stále bolí. Jednou mi na vyjížďce někdo z cyklistů říkal, že by si přál zajet závod, kdy se jen tak zlehka šlape. To ale nejde, ono vás to většinou spíše drtí.
Kdyby tehdy ten kluk neonemocněl, asi bych s cyklistikou nikdy nezačal.
Jak se člověk dostane k tomu, co ho skrz velkou dřinu proslaví a zároveň naplní jeho život?
Šťastnou náhodou. Pocházím z malé vesnice, kde když jste chtěl sportovat, mohl jste si tak akorát zahrát fotbal. V té době se naše škola ale účastnila cyklistické časovky tříčlenných družstev. V ní byli většinou kluci, kteří trochu jezdili. Jenomže jeden onemocněl a sháněli třetího.
Tak jste jel vy?
Já ne, můj starší bratr. On u toho zůstal a já se časem přidal. Kdyby tehdy ten kluk neonemocněl, asi bych nikdy nezačal, cyklistiku jsme v rodině vůbec neměli. Mně se to ale zalíbilo, i když začátky nebyly lehké.
Úspěchy nepřicházely?
Když jsem začínal závodit, byl jsem věkově už v mladším dorostu. Ostatní už jezdili několik let, pro mě to byl těžký začátek, teprve jsem si zvykal. Jdete na start, moc to neumíte a než se rozkoukáte, jste na ocase a je po závodě.
Jan Bárta a jeho životní partnerka Šárka.
Ale nevzdal jste to, co vás drželo?
Chtěl jsem být lepší a překonat to.
Ve výsledcích se to poprvé výrazně projevilo až později, třeba když jste se v roce 2003 stal mistrem republiky do 23 let. Jasný směr, že teď už to půjde jen nahoru?
Vůbec ne. Já jsem si tehdy po zbytek dorosteneckého věku užíval sportovní školy, cyklistika mě u toho bavila, ale ještě mě nenapadlo, že bych se jí mohl živit.
Kdy to přišlo?
Když jsem jeden rok slušně zajel Závod míru a Kolem Lucemburska, v obou jsem byl třináctý. Začínalo to být zajímavější.
Jenomže se to zaseklo a cesta nahoru přímá ještě nebyla. Proč?
Protože jsem byl v týmu, kde bylo víc Čechů, ty ale všechny vyhodili. Mně sice až do konce října slibovali smlouvu na další sezonu a stále tvrdili, že se mnou počítají, ale najednou řekli, že jim odřekl sponzor, a já najednou nevěděl, co bude dál. Týden jsem nesedl na kolo – těžký okamžik.
Čekáme třetí dítě, takže budu moci vlastně nastoupit na mateřskou.
Jak jste to vyřešil?
Jezdil jsem, na dva roky šel do rakouského KTM, a protože jsem stále nevěděl, jak to s cyklistikou bude, začal jsem studovat vysokou školu. Říkal jsem si, že stejně jednou cyklistika skončí, tak abych na to byl alespoň trochu připravený.
Stále jste ale závodil, šlo to dohromady?
Tehdy docela ano. Studoval jsem dálkově, takže škola byla tak jednou za čtrnáct dnů na necelý víkend. Navíc KTM tehdy nemělo tolik závodů, nějakých čtyřicet za rok, šlo to zvládnout.
Nakonec jste si ale bakalářské studium pěkně protáhl. Proč?
Protože se mi během něj podařilo vyhrát etapu závodu Kolem Rakouska a přes jednoho spolujezdce v týmu jsem se dostal k týmu NetApp, který tehdy vznikal.
Lákavá nabídka?
Tehdy ani ne tak podmínkami, ty byly hodně podobné jako v KTM. Jenomže tam už mi to nedávalo smysl, protože by to nešlo nahoru. U NetAppu perspektiva byla a potvrdilo se to. Po roce jsme šli z trojky do dvojky, navíc já po prvním roce dostal nabídku na další dva roky. I proto už jsem pak školu nestíhal tak jako předtím, třetí ročník jsem přerušil a dokončil ho až po třech letech.
Cyklista Jan Bárta v roce 2018.
Tehdy, když jste jezdil už velké závody…
Už to bylo opravdu těžké, dělal jsem to, jak to šlo. Ale říkal jsem si, že když už jsem tak daleko, tak to nenechám jen tak.
Přestupem do německé stáje začaly asi nejúspěšnější roky vaší kariéry. Jak na ně vzpomínáte?
Byla to krásná cesta nahoru. Najednou jsme jezdili velké závody, nakonec jsme se dostali až mezi stáje první divize ProTour. Už od začátku to bylo fajn, šlo to možná rychleji, než kdo čekal. Začal jsem tam v roce 2010, v následujícím roce jsme jeli na divou kartu Švýcarsko, další rok už Giro.
A něm obrovský úspěch, ve 14. etapě, která končila v Cervinii, jste dojel těsně druhý za Kostaričanem Amadorem. Velká sláva?
Možná velká a spousta lidí mi gratulovala, jako kdybych vyhrál. Řada ale také říkala, že jsme měli podat protest. Podle nich totiž bylo v důležitých okamžicích závodů vidět, jak si Amador pomohl při přebírání bidonů.
Co jste na to říkal vy?
Já to nikde neviděl, takže jen vím, že když mě pod kopcem na konci dlouhé roviny, kdy jsem jel v čele, dojížděl, snad desetkrát si hodně pomohl tím, že se nechal vyvézt. A to vám udělá hodně, za chvíli máte půl minuty. Tehdy ale ještě nebyla tak přísná pravidla, dnes by se to asi řešilo, my tehdy ne.
I tak to bylo nejlepší umístění v závodech velké trojky. Nejcennější?
Neřekl bych. Pro mě je víc třetí místo v těžké časovce na Tour de France o dva roky později. Na Giru jsme jeli z úniku, tam je to trochu jiné, v časovce jede každý za své a je obrázkem výkonnosti, nejde to ošidit.
Jan Bárta (uprostřed) slavil triumf na Krakonošově cyklomaratonu, kde ho na stupně vítězů doprovodili jeho stájoví kolegové Michael Boroš (vlevo) a Adam Ťoupalík.
Toto třetí místo jen potvrdilo vaše časovkářské umění: sedm titulů mistra republiky, na mistrovství světa dvakrát v desítce nejlepších. Kde se bere umění zajet dobře něco tak těžkého, jako je časovka?
Je to hodně v tom, jak umíte o cyklistice přemýšlet, jak se umíte připravit včetně materiálu. To znamená připravit si kolo tak, abyste měl pohodlný a zároveň aerodynamický posed. A pak je to hlavně o tréninku. Já tvrdím, že nejlepší v časovce jsou ti, kteří hodně trénují. Čím víc, tím pro časovku lepší, časovka je vizitkou tréninku.
Váš německý tým se dostal až do první divize, při té cestě se přejmenoval na Bora Hansgrohe. Zažil jste při tom úspěšné roky, ale po sezoně 2017 jste odešel. Proč?
Asi hlavně proto, že se změnila stájová filozofie. Když jsme začínali, byli jsme mezinárodní stájí, kde se jezdilo na ty v dané chvíli nejlepší bez ohledu na to, kdo odkud je. Postupem času, jak jsme šli výš, se to ale měnilo. Byla to německá stáj, takže z obchodního hlediska pro ně bylo důležité, aby byli vidět němečtí závodníci, a tenhle zájem začínal převládat. Po sezoně 2017 se to vyvinulo tak, že jsem v Boře skončil, ačkoliv můj agent dlouho předpokládal, že si mě nechají. I proto s jinými týmy začal jednat pozdě a já ještě v listopadu nevěděl, kde budu jezdit.
Skončilo to příchodem do hradecké stáje Elkov Kasper, kde jste strávil posledních šest let své tak úspěšné kariéry. Jaký byl návrat do české cyklistiky?
On to vlastně ani tak návrat nebyl. Tým mě totiž většinou využíval v těžších zahraničních závodech, ty domácí jsem měl spíše jako lepší přípravu.
A sesun z první divize zpět do třetí?
Znát to je v tom, že najednou jste z velké stáje, která má skoro třicet závodníků, v domáckém prostředí s jedenácti dvanácti lidmi. Na druhé straně tým funguje výborně, bylo vidět, že pánové Vávra a Fiala toho mají v cyklistice hodně za sebou a že o tom přemýšlejí.
Vám už bylo přes třicet, kdy se začaly ozývat myšlenky, že se blíží konec?
Co si budeme povídat, z fyziologického hlediska je člověk na vrcholu někde kolem třicítky a pak už není moc šance se zlepšovat. Do pětatřiceti to ještě jde slušně udržovat, ale pak člověk zjistí, že regenerace už není taková, že musí o tréninku víc přemýšlet. Zkrátka, že už to není úplně ono. A každý rok je to slabší.
Jan Bárta v časovce na MČR.
Kdy jste začal přemýšlet o tom, že byste skončil?
Poprvé v prvním covidovém roce. Rok před ním jsem měl výborný, vyhrál jsem ve Francii Loiru (etapový závod Údolím Loiry – pozn. autor), časovku na mistrovství republiky, byl v ní třetí na Evropských hrách v Bělorusku. Cítil jsem se silný, navíc jsem v zimě a na jaře hodně tvrdě trénoval. A pak přišel covid a nám od března do května vyškrtali prakticky všechny závody. A to v části sezony, která je pro cyklistu nejdůležitější, protože závodů je nejvíc. Tohle vám vezme motivaci.
Nakonec jste zůstal a poslední rok byl až ten letošní. Proč právě on?
Poslední sezony jsem už jsem řešil, jestli pokračovat, což platilo i o letošku. Loni se mi ale také dařilo, na republice jsem vyhrál časovku, v závodě s hromadným startem jsem byl druhý, proto jsem se rozhodl pokračovat. Věděl jsem ale, že to bude poslední rok, a tak jsme se i s panem Vávrou dohodli.
Hlavní důvod?
Rodina. Dokud chodil syn do školky a dcerka byla mimino, šlo to skloubit. Jenomže syn začal chodit do školy, dcera povyrostla a najednou s tím nešly tréninky a závody dohromady. Víkendy se závodí a když ne, stejně musíte sedět pět šest hodin na kole. Navíc čekáme třetí dítě, takže budu moci vlastně nastoupit na mateřskou. A těším se, že budu konečně doma.
Máte za sebou skoro dvacet let v profesionální cyklistice. Jak se podle vás za tu dobu změnila?
Výrazně. Stačí se podívat na techniku. Já ještě začínal na oceli, pak přišel dnešní karbon, já měl ještě řazení páčkou na rámu a podívejte se, jaké to je dnes. A i díky tomu se výrazně zrychlilo.
Mě překvapilo, že když jste byl po druhém místě v etapě na Giru v celkovém pořadí na konci páté desítky, ztrácel jste jen něco přes 13 minut. Když se podívám na rozdíly, které bývají nyní, vidím, že většinou jsou podstatně větší.
Jezdí se jinak, etapáky mnohem výrazněji na předem dané lídry. Místo snahy být třeba kolem dvacátého místa se pomáhá lídrovi, takový borec v etapě pro něj tahá a pak svěsí, jen aby dojel a byl čerstvý na pomoc další den. Výsledkem je, že opravdu závodí stále méně lidí. A také už asi skončila doba, kdy závodníci dostávali volnou ruku podle toho, jak se cítí, jede se vyloženě týmově.
Vás už se to od příštího roku nebude týkat. Už víte, co bude po dlouhé cyklistické kariéře?
Rok, kdy se budu vozit na kole. Chci se trochu srovnat a zvažovat co dál. Zatím nemám přesně rozhodnuto, co to bude, a když to nepůjde jinak, mám dvě zdravé ruce.
