„Tady je i Honzův balíček do deště. A ve druhém autě má ještě jeden,“ ukazuje mi masér Jacek Walczak.
„Také horký čaj vezeme s sebou. A když bude naopak vedro, máme pytlíky s ledem. Jezdci si je rádi dávají za krk,“ povídá fyzioterapeutka Jenny Wuppertalová. O kus dál, u autobusu týmu Giant Shimano, cpou maséři kostky ledu dokonce do dámských punčoch. Budou se hodit, i vedro během dne nastane.
Přenosná lednička s ledem se v autě ztrácí pod dešťovými batůžky. Je tu rovněž zhruba 60 bidonů s vodou nebo s iontovým nápojem a navrch nějaká ta kola.
Mohutné balení předchází každé etapě Tour. „Truck s jedním mechanikem a masérem a malý tranzit se zavazadly vyráží ráno přímo do hotelu, kde budeme po etapě,“ líčí Walczak. „Když pak večer přijedeme, jezdci už mají své věci roznesené na pokojích a maséři mají nachystané masážní stoly.“
Tři týmové vozy a autobus naopak míří dopoledne na start. Odtud se autobus přesune po objízdné trase do cíle a s ním většinou lékařka NetAppu, aby mohla v cíli asistovat u případné antidopingové kontroly nebo ošetřit zraněné.
Dva týmové vozy, vybavené i televizory, doprovázejí v konvoji jezdce. V 9. etapě se sem omylem připletlo i třetí auto NetAppu. Následovala pokuta a pro příští etapu odsun týmových automobilů na poslední, 22. pozici. „Chybička se vloudí,“ pokrčí rameny šéfmechanik Risto Usin.
Ve dveřích ukazuje Walczak postranní kapsu u řidiče. „15 tyčinek a 15 gelů. Aby je sportovní ředitel mohl okýnkem podat jezdcům.“ Dovnitř naložili též houstičky se sýrem, šunkou a džemem, krychličky rýže a ovesné kaše, malé koláčky.
Na střeše prvního vozu mají náhradní kola všichni jezdci týmu. „Při technických potížích kolo za pět vteřin sundáme a za dalších pět na něm vyměníme čip,“ tvrdí španělský mechanik. Jeho šéf Usin se usměje: „Jsme jako formule 1.“
Na druhém voze trůní v konvoji druhé náhradní stroje pro šest vybraných jezdců NetAppu, včetně Königa a Bárty. „A kdyby měl Leo defekt a my se k němu hned nedostali, své kolo by mu měli dát Tiago Machado nebo José Mendés, mají podobný posed,“ říká šéfmechanik.
Auta řídí sportovní ředitelé Enrico Poitsche a Sans Vega, posádka bývá dvou- či tříčlenná. Ve třetím voze pak jedou maséři či fyzioterapeutky napřed a během dne mají v občerstvovací zóně připravené taštičky s jídlem a bidony. Při rovinatých etapách zpravidla stojí jen na oficiálním bufetu, na dvou místech dál od sebe, kdyby se napoprvé některým jezdcům nepodařilo proviant přebrat. Při horských etapách však mají takových stanovišť až pět.
Plán, kde, kdo a kdy má stát, vypracuje, vytiskne a už večer před etapou rozdá Poitschke. „A ten je precizní,“ říká Walczak.
Vzpomínáte na 13. etapu do Chamrousse? Leopold König vyrazil do útoku a o sto metrů dál stál u silnice bělovlasý německý mechanik NetAppu s bidonem, který si od něj jezdec vzal.
Ale až tak precizní v NetAppu přece jen nejsou. Tehdy to byla skutečně jen náhoda.
