Letošní sezonu mu rozbíjejí zdravotní komplikace, o nominaci na lednový šampionát v Táboře přesto bojuje. Aby ne, když na téhle akci zažil největší úspěch - v roce 1993 cyklista ze severočeských Podbořan slavil v italském městě Corva di Azzano juniorský titul.
Je vám 34 let, vážně jste v cyklokrosu druhý nejstarší?
Bojujeme s Belgičanem Erwinem Verveckenem. On letos končí, já to pomalu přebírám. Jsme tam čtyři v mém ročníku, přetahujeme se spolu o měsíce.
Chce se vám vůbec končit?
Je to složité. Já už málem skončil letos. Nebyly peníze, sponzoři. Kvůli světové krizi odřekli. Nakonec jsem se dohodl s Prodoli a Remerxem, že nám vyjdou vstříc a že zkusíme ještě jednu sezonu přežít.
A pak?
Končit? Ještě se mi nechce. Cítím, že bych pelotonu a cyklistice mohl ještě něco dát. Ale když nebudou finance, určitě nepojedu. Co jsem si prožil, to už nechci zažít.
Jaké tedy bylo léto?
Celé bez peněz. A to nejde. Mám rodinu, dvě děti, závazky, které musím platit. Abych cyklokros dělal napůl, to nebudu. Abych šel do práce a ještě jezdil na kole, to můžu akorát s hobbíkama. Na profesionální úrovni to nemá cenu. A já bych byl nespokojený, kdybych tomu nedal to, co mám. Jezdit dvacáté třicáté fleky by mě nebavilo.
Už si hledáte pro jistotu práci?
Pomaličku něco rozjíždíme s bratrem a tátou. Děláme fotovoltaické panely. Táta je elektrikář, pomůže mi s tím. Už se musím poohlížet, co dál. Ještě jeden takový pád jako v létě a může to být hned. Tomu se nevyhnete a mně se to už hůř hojí.
Co se vlastně stalo?
Při horských kolech jsem si hodně zle zlomil klíční kost. Tříštivě. Při nájezdu do cíle na bikrosové dráze jsem se ohlédl a už to bylo - mojí blbostí. Pád byl nekontrolovaný. Naštěstí mi to v Táboře sešroubovali, za to musím poděkovat. Už po týdnu jsem šlapal na kole na válcích, po 14 dnech jsem byl v terénu. Přitom mi dávali osm týdnů, že nebudu moct sednout na kolo.
Vidíte, a v prvním závodě Světového poháru jste byl šestý.
Ale pak se mi asi zablokovala záda a já byl na svěťáku strašný, čtyřicátý. Pak jsem dostal antibiotika, měl jsem něco v krku. Trápil jsem se. Je to jako na houpačce. Jednou to jde, jednou nejde. Ale na to, jak jsem začal, si nemůžu stěžovat.
Věříte, že se vejdete do nominace na šampionát v Táboře?
Radši o tom nemluvím, protože se mi pak vždy něco stane. Pojedou ti nejlepší. Snad budu mezi nimi.
A když se tam dostanete, bude podél trati váš fanklub?
Jasně, to je povinné! Už byli loni na mistrovství světa v Holandsku. Je to plus minus třicet lidí.
Rok 1993 a titul juniorského mistrovství světa. Vzpomínáte často? Určitě jo. Je to stále zážitek. Titul a stříbro mezi juniory, vítězství ve svěťáku v Táboře v roce 2004, na to si člověk vzpomene, když se na ta místa dostane.
Jaký byl váš juniorský triumf?
Tehdy to ještě byla sranda. Celý rok jsem vyhrával skoro všechno. Byl jsem v roli, že už každý počítal, že to vyjde. Mezi eliťákama už to není taková legrace.
Jak moc vám titul změnil kariéru?
Uvědomil jsem si to až později, třeba když jsem přijel do Švýcarska a všichni mě znali. Jednají s vámi jinak, vše je jednodušší. Ale jméno si budujete stejně celou kariéru.
Proč jste pak nedosáhl na medaili ze šampionátu dospělých?
Já měl smůlu. Když jsem se chystal jít někam ven, tak ten tým vždycky skončil, rozpadl se. Takže jsem se plácal u nás v Česku. Asi ve 25 letech jsem se dostal k Vojtovi Červínkovi, vytáhl mě, naučil mě trénovat a co se vůbec na kole má dělat.
Dřív jste to nevěděl?
U pana Chrobáka v Lounech bylo tréninkové středisko mládeže. Základy, které jsem dostal, byly k nezaplacení. Dráha, silnice, cyklokros. Dospělá cyklistika je už o něčem jiném, člověka museli trochu někam nasměrovat.
Jak se proměnil cyklokros od doby, kdy jste začínal?
Šíleně se zrychlil. Neuvěřitelně! Každým rokem víc a víc. Vůbec se to nedá srovnat. Dneska není problém jet průměr přes 30 km/h v terénu, což v roce 1993 bylo nemyslitelné. Jezdilo se 25 a člověk byl rád. Okruhy se taky změnily, dříve se hodně běhalo, byly překážky. Dneska to už musí být, aby se slezlo z kola kvůli výběhu. Snad jen ve Švýcarsku, tam je to ještě tradice, se stále běhá třeba půl kola. Ale na svěťákách už moc ne.
Je podle vás zrychlení dobře pro cyklokros?
Vývoj nezastavíte. Není to jen cyklistika, ale celý sport. Viz časy v atletice. A je to dobře. Pro diváky je zajímavé, když celý balík profičí, je to o nástupech, o rychlosti.
Co vám cyklokros vzal? A co dal?
Poznal jsem celou Evropu, svět. Mám hodně kamarádů, známých. Trošku mě připravil o zdraví, ale stejně mi víc dal než vzal.
Nelákala vás jiná cyklistická disciplína, která je na olympiádě?
Ne. Člověk se teď musí přeorientovat na horská kola, protože ubývá silničních závodů, kritérií, naopak přibývá kratších bikových závodů, cross-country. Já na to moc nejsem, když už, tak mám radši silnici.
V čem je pro vás cyklokros tak výjimečný sport?
Když jsem ve 14 letech začal jezdit a v 18 získal titul, bylo to jasný. Je v tom technika, rychlost, kterou mám rád. Jen to bláto nemusím.
Jaký je ještě váš sen?
Bude to složité, ale ještě bych chtěl nějakou medaili z elity. Z mistrovství světa nebo Světového poháru. Za určitých podmínek se to na nějakou placku dá.
