Lorena Wiebesová z týmu SD Worx se raduje z vítězství na Amstel Gold Race, jako...

Lorena Wiebesová z týmu SD Worx se raduje z vítězství na Amstel Gold Race, jako první ale cílem projíždí Marianne Vosová (ve žlutém). | foto: Profimedia.cz

Triumf? Ne, ostuda. Vosová na ženském Amstelu neslavila, a proto vyhrála

  • 3
Abyste vyhráli závod, musíte být první na pásce. Čas od času se objeví cyklisté, kteří v přívalu nadšení na toto základní pravidlo zapomenou. A pak se musí obrnit před ostudou, kterou si tím nechtěně vytvořili. Jako Nizozemka Lorena Wiebesová z týmu SD Worx, která v neděli na dámské verzi Amstel Gold Race vymrštila ještě před páskou ruce nad hlavu, aby záhy zjistila, že cílem projela jako druhá.

Vítězství místo ní slavila nestárnoucí Marianne Vosová (Visma), která si tím zapsala už 251. triumf v kariéře.

Šestatřicetiletá Nizozemka se prosmýkla podél levého boku Wiebesové a hodila kolo před sebe, zatímco mladší krajanka už měla ruce ve vítězném gestu.

Jak později sama Wiebesová přiznala, levou stranu si při spurtu vůbec nekontrolovala. „Bylo to opravdu hloupé,“ utrousila.

Taktickou chybu způsobila nepřehledná situace, kdy prostor u levé bariéry dlouho zavírala italská šampionka Elisa Borghiniová. Když se posunula doprava, využila proluku podél plůtku Wiebesová.

Už ovšem netušila, že je za jejím zadním kolem zavěšená Vosová. A že se úzkou mezerou dokázala dostat na přední pozice.

„Soustředila jsem se jen na Elisu a když jsem viděla, že mám na ní mezírku, myslela jsem, že jde vše podle plánu. Absolutně jsem netušila, že tam Marianne je,“ lamentovala.

Naopak Vosová velmi přesně vnímala, co se kolem ní děje. „Prostě jsem nepřestávala šlapat. Až když jsem hodila kolo na pásku, přišlo mi, že bych mohla mít vyšší rychlost.“

A tak se dostala o půl kola před slavící Wiebesovou. Sama si dovolila úsměv až několik desítek metrů za cílem, když bylo její vítězství oficiálně potvrzené. Bizarní dojezd ale nebyl tím jediným nečekaným momentem, který letošní dámský Amstel poznamenal.

Ještě neuplynulo ani padesát kilometrů po startu, když musel peloton zastavit kvůli kolizi policejní motorky s autem na čele závodu. Než lékaři zraněného policistu stabilizovali a převezli do nemocnice, strávily cyklistky přešlapováním a posedáváním na místě celou hodinu. Některé klábosily, jiné hladily psy, které si fanoušci přivedli k trati.

Protože měly ženský a mužský závod naplánovaný dojezd těsně po sobě, museli organizátoři improvizovat a hodinový prostoj vyrovnat zkrácením trasy. Místo zbývajících 110 kilometrů tak jezdkyně absolvovaly už jen 54.

I proto si Wiebesová přes obrovské zklamání uvědomovala, že ztrapnění není to nejhorší, co se může v životě stát.

„Samozřejmě se cítím strašně. Nejspíš teď nebudu pár nocí dobře spát. Ale vzhledem té nehodě, která se dnes stala, si můžu zasadit věci do širší perspektivy. A moje předčasná oslava rozhodně nebyla žádnou tragédií. V životě jsou i důležitější věci než závodění.“

Navíc se Wiebesová může utěšovat tím, že rozhodně není první, komu se něco takového v cyklistické historii stalo.

Přepočítali se Boonen i van Aert

Před dvaceti lety přišel stejným způsobem o pátý triumf na Milán-San Remo německý sprinter Erik Zabel a místo něj slavil premiérové vítězství Oscar Freire.

V roce 2008 si na jednorázovce Scheldeprijs jel Tom Boonen pro další vítězství, která v té době sbíral po hrstech, když se mu pod rozpřaženou rukou protáhl mladý drzoun Mark Cavendish a belgické legendě zůstal v obličeji prázdný, šokovaný pohled.

Nejpamátnější je ale nejspíš zkrat Juliana Alaphilippa na podzimním Lutych-Bastogne-Lutych v roce 2020.

Tehdy čerstvý mistr světa se tak třásl na první výhru v duhovém dresu, že při pětičlenném spurtu nejdřív překřížil dráhu Marcu Hirschimu a Tadeji Pogačarovi, načež rozpřáhl ruce, zatímco Primož Roglič vedle něj ještě mocně finišoval. Celou situaci trefně shrnul Pogačar plácnutím do čela.

Dramatický dojezd Lutychu. Alaphilippe se už radoval, těsně ho předčil Roglič

Roglič, který díky Alaphilippově zaváhání získal první vítězství na monumentu, tehdy svůj triumf komentoval: „Je to důkaz toho, že se vyplácí makat až do posledního centimetru.“

Na jednoduché moudro svého někdejšího týmového kolegy ale zapomněl i tak zkušený závodník jako Wout van Aert.

Předloni na Critérium du Dauphiné se Belgičan ocitl na čele spurtující skupiny v cíli třetí etapy, zvedl ruce ve vítězném gestu a záhy si uvědomil, že David Gaudu vedle něj bude na pásce dřív. Rovnou si tak schoval hlavu do dlaní, zatímco Gaudu se – bezpečně za cílem – radoval z výhry.

Stejně tak se příliš brzy radoval Ilan van Wilder loni ve druhé etapě Kolem Algarve, kde se před něj dostal Magnus Cort, nebo naposled letos v únoru Tobias Johannessen na malé francouzské jednorázovce Classic Var. Předčasnou oslavou umožnil druhé kariérní vítězství francouzskému mladíčkovi Lenny Martinezovi.

Poučení pro Vosovou

Ani v ženském pelotonu nejsou podobné renoncy výjimkou.

Ostatně sama Vosová vyhrála stejným způsobem jako v neděli už v roce 2019 na Giru. Ve třetí etapě končící prudkým výšlapem ve městě Piedicavallo se tehdy od pelotonu oddělila Lucy Kennedyová a už několik metrů před cílem radostně vystřelila ruku do vzduchu. Jenže za ní se řítila Vosová a nedala slavící Australance šanci.

Že má Vosová v podobných typech dojezdů štěstí přikloněné na svou stranu, ukázalo jaro 2021, kdy vyhrála Amstel Gold Race poprvé. Tehdy začala s oslavami, přestože vedle ní ještě spurtovaly soupeřky jako o život.

Cílem sice projela s rukama nad hlavou, na tváři ale rozhodně úsměv neměla. Dobře si uvědomovala, že udělala chybu, kvůli které možná o vítězství přijde. K její úlevě ale následný fotofiniš ukázal, že se neradovala zbytečně.

I díky tři roky staré zkušenosti nyní mohla na domácím závodě znovu slavit, jak se poučila, až za cílem.