Už v únoru v olympijském Soči trenér Ondřej Rybář říkal: „Většinou, když si Gábina něco zapomněla, tak nám to nakonec přineslo štěstí.“ Tentokrát nechala v Pokljuce v neděli ráno na hotelu lyžařské boty. Přijela před závodem do areálu - a neměla se do čeho obout. „Tak jsem poprosila Jirku Holubce (asistenta trenéra), jestli by mi pro ně nedojel. Díky jeho pohotové reakci jsem nakonec mohla jít na nástřel, byl zpátky coby dup.“
Mimochodem: před vítězným čtvrtečním sprintem si pro změnu zapomněla kombinézu. Zato před sobotní stíhačkou měla s sebou všechno - a skončila dvacátá. „Tak tím to bylo,“ smála se.
První, dvacátá, čtvrtá. Byly to pro vás v Pokljuce čtyři dny na houpačce. Jak se vám na ní „sedí“?
Jéjej. Když se zrovna vyhoupnu nahoru, tak dobře.
Zato Darja Domračevová se v neděli zhoupla dolů.
Bylo mi jí hrozně líto. Po závodě mi říkala, že spadla.
Gabriela Soukalová míří pro čtvrté místo v závodě SP s hromadným startem v Pokljuce.
Spíš se srazila se soupeřkou při výjezdu z trestného kola na trať.
Chudák. Já nejdřív myslela, že spadla někde v tom nebezpečném sjezdu, a proto musela vzdát. Až pak jsem se dozvěděla, kde se jí to přihodilo. Což ještě víc zamrzí.
Přihodilo se vám na této „křižovatce“ u trestného kola někdy něco podobného?
Ne, jen mi tam jednou přejeli přes špičky. Tehdy jsem měla fakt namále. Musíte dávat velký pozor, ti lidé jsou z trestného kola rozjetí a chtějí se co nejvíc odrazit, aby vyjeli do trati svižně.
Vy jste v sobotu večer na svižnou jízdu při hromadném závodě moc nepomýšlela. Tehdy jste mi říkala: Mám pocit, že už neujedu ani metr.
Vždyť já měla takový pocit hned od prvního kola hromaďáku. To taky bylo vidět, že jsem se ze začátku nedrala dopředu.
Přesto se ani v koncovce nenaplnila vaše obava, jak na trati „umřete“.
No... Nevím, kde se ve mně ještě našla ta síla.
A navrch i přesná muška. Poprvé v sezoně celý závod za nulu.
Což už nechápu vůbec. Ale byla to jediná možná varianta, protože kdybych měla jet ještě na trestné kolo, tak nevím, jak bych dojela do cíle. Na to jsem sázela, že mi střelba půjde. Běh mě tak moc bolel a jak se říká: Tonoucí se stébla chytá. Tak jsem si přikázala: Nesmím tam nechat ani jeden terč.
Gabriela Soukalová se usmívá na stupních vítězů, triumfovala ve sprintu v Pokljuce.
Radši jste si s ranami i chvilku počkala, že? O tom svědčil váš pětadvacátý střelecký čas.
Určitě. Já věděla, že to bude střelecký závod a že nejsem v takové formě, abych si mohla dovolit víc zariskovat a nechávat tam zbytečné rány. Tak jsem čekala, co se z toho vyklube.
Na rozdíl od stíhačky jste si už před každou stojkou neříkala: Teď se určitě netrefím?
My jsme si včera hodně povídali o střelbě se Zdendou Vítkem i s Ondřejem Rybářem. Tak jsem si před položkami řekla: Musím pro každého jednu sestřelit, ať jim udělám radost. Při první stojce si povídám: Tahle je pro Zdendu. A při té druhé: Tak, teď to musím Rybízovi ukázat, určitě se dívá. A ono to šlo.
Z poslední položky jste potom odjížděla druhá. Co vám chybělo ke stupňům vítězů?
Lepší fyzická kondice. Já už byla tak unavená, že jsem nebyla schopná se Skardinovou v souboji o třetí místo držet krok. Přála jsem si v tu chvíli: Ať mě předjede třeba ještě pět lidí, ale hlavně ať jsem do desítky. A nakonec z toho je čtvrté místo a pódium pro šest nejlepších, což je pro mě úplně nejvíc.
Odolala jste útoku Semerenkové i Wiererové.
Myslela jsem si přitom, že mě taky docvaknou. Do posledního velkého kopce mi tak došlo, že jsem se snad musela popostrkovat i očima. Nahoře jsem byla úplně vykyslá. Ale když jsem při předposledním sjezdu nabrala trochu sílu, následoval dvacetimetrový malý kopeček, kde jsem si řekla: Když mě tady nedocvaknou, už mě do cíle nedojedou.
A „bramborová“ medaile byla tentokrát medailí, nad kterou se jásá, že?
Byla super. Kdyby mi to někdo řekl před závodem, tak si pomyslím, že je blázen, podle toho jak jsem se cítila.
Díky ní už nikdo nemůže říci, že výsledek ze sprintu v Pokljuce byl v porovnání s vašimi ostatními závody této zimy náhodný.
Aspoň je vidět, jak je biatlon pestrý sport, protože se na špičce míchá spousta lidí. Sprint byl spíš takovou mou první vlašťovkou. Na kratší tratě si letos víc věřím.
Nyní ale máte úspěch i z té dlouhé.
A strašně se těším, až bude svěťák zase pokračovat.
Moment, o den dříve jsem od vás naopak slyšel, jak moc se těšíte, až budou Vánoce a budete mít chvíli klidu od závodního vypětí.
No, tak aspoň vidíte, jaké to se mnou je. Stačí jeden dobrý výsledek a zase mě to namotivuje, najednou mám úplně jiné myšlení a už přemýšlím o Oberhofu.
Mezitím chcete o Vánocích potrénovat v Obertillachu. Jenže bude tam sníh?
Doufám, doufám. Ono je to tam kolem potoka takové zavřené a na trati je celý den víceméně stín. Tak by tam snad mohl sníh vydržet. I když chtělo by, aby aspoň tak deset patnáct čísel připadlo, co si budeme říkat.
