Michal Šlesingr ohodnotí kvalitu tratě pro Světový pohár biatlonistů hláškou: „Běhat se po ní dá. Jet se nedá.“
Ondřej Moravec po tréninku přitaká: „Tady je to vždycky bída. A letos je to superbída.“
Pravda, zdejší oblast Pillersee Tal se v tiskových materiálech holedbá: Jsme nejzasněženějším regionem Rakouska, za posledních 30 let tu napadalo v průměru 5,16 metru čerstvého sněhu ročně.
Jenže... Ještě před týdnem tu vládly barvy hnědá a zelená. Sníh nikde. Přesto se místní organizátoři museli rozhodnout: Uspořádáme Světový pohár?
Bylo to na hraně. Ale řekli: Ano.
A nyní se startuje.
V tyrolské vesnici, které dominuje vysoký komín stavební firmy, žije 1 200 obyvatel. Kdysi se usnesli: Zviditelníme sami sebe Světovým pohárem biatlonistů. Aby pronikli do semknutého společenství organizátorů, přijali tehdy i smrtící termín zkraje prosince, o nějž kvůli sněhové nejistotě nikdo nestál. Od těch časů tu byl pohár už dvanáctkrát. Jen jednou museli odříci.
Sníh přijel i z Grossglockneru
Ani letos se nevzdali, byť švédský Östersund se nabízel, že (za tučný obnos) převezme po prvním kole klidně i to druhé.
Hochfilzenští se už naučili počítat s čímkoliv. „Na konci sezony tu vždycky shrabou hromady sněhu. Pod skalou v bývalém řečišti řeky na ně naházejí piliny a vše ještě překryjí plachtou. Takhle přes léto uchovají asi 5 000 kubíků,“ vypráví Kurt Matz, přední rakouský biatlonový funkcionář s krkonošskými kořeny.
Zmíněnými 5 000 kubíky nyní pokryli třiceticentimetrovou vrstvou alespoň 2,5kilometrový asfaltový okruh pro kolečkové lyže. „I při teplotách plus jedna se udrží,“ říká Matz.
Ovšem to by nestačilo. Následovala akce Grossglockner. Osmdesát nákladních automobilů naváželo po tři dny 3 000 kubíků sněhu z 50 kilometrů vzdálené nejvyšší hory Rakouska.
Pohár se tím zákonitě řádně prodražil. „Máme spočteno, že denně potřebujeme návštěvy 10 tisíc diváků, abychom se v rozpočtu dostali k nule. Ale ono to půjde. Německo je kousek a Němci biatlon žerou,“ věští Matz.
V okolních střediscích je nadále hnědo, přinejlepším na zemi leží vodnatá břečka. Lanovky stojí. V Hochfilzenu se najednou zabělalo i kolem tratí. „Měli jsme štěstí, že přece jen mírně zachumelilo. Obloha nám pocukrovala areál pěti centimetry nového sněhu.“
Veronika Vítková
Ondřej Moravec
To však naopak vůbec nepotěšilo servismany a závodníky. Kombinace starého, navezeného a nového sněhu? Hrůza, děs. Čas k alchymistickým kouzlům.
„Nejvíc nervózní je teď náš servisman Danielo Müller,“ soudí Moravec.
Veronika Vítková jde z trati a uleví si: „Vůbec to nejede. To by bylo lepší závodit ve sněhu bořícím se po kolena jako v Östersundu než tady na té brzdě.“
Skutečnost, že mají k dispozici jediný 2,5kilometrový okruh, navíc nabourá zaběhlé zvyklosti. Muži musí při dnešním 10kilometrovém sprintu po střelbě vleže absolvovat dva okruhy, tedy 5 kilometrů, než budou znovu mířit vstoje.
„To bude extra špek, když vám na těch pěti kilometrech dojdou síly,“ povídá Moravec. „Asi bude rozumné rozjet závod přece jen víc hlavou, i když ve sprintu se to nedělá.“
Dokonce hrozilo, že by si biatlonisté mohli pobyt v Hochfilzenu prodloužit o další týden, protože rovněž Pokljuka, která hostí třetí kolo poháru, bojuje s nepřízní zimy. Slovinští pořadatelé však nakonec oznámili, že se závody v jejich středisku uskuteční.
Před čtrnácti lety strávili biatlonisté v prosinci v italské Anterselvě dokonce tři týdny, když tam kvůli sněhové krizi byli donuceni odkroužit devět pohárových závodů v kuse. Zdeněk Vítek tehdy vyhrál a okusil žluté startovní číslo.
V Hochfilzenu už flegmatik Vítek vede v roli kouče do bitvy české ženy. „Jsme zimní sport. Musíme závodit v podmínkách, jaké zrovna jsou. Ať je to tam, nebo tam,“ nevzrušuje se.
