Na dotaz, kam má palubní lístek on, se jen smál. I trenér se divil, když jsem mu vysvětloval, jak jsem se vedle něj ocitl. Viděl, jak se na sebe s Radkem smějeme, tak se hned ptal, co se děje.
Náš kouč je Izraelec, takže vlastně cestoval domů. Než usnul, povídali jsme si trochu o jeho rodině a bydlišti. Obecně můžu říct, že jsem během kariéry problémy s trenéry neměl, jen jsem třeba v ten daný moment některého ne úplně musel. Většinou jsem byl naštvaný kvůli krutým treninkovým dávkám, jenže v pozdějším věku si člověk uvědomí, že to pro jeho kariéru bylo naopak přínosné.
Pro MF DNES a iDNES.czpíše z týdenního tripu Jiří Welsch |
Po náročném programu z minulých dnů na nás čekala rehabilitace na jeruzalémské univerzitě. Využil jsem hlavně saunu, tu mám rád. Naopak třeba vířivku, tu moc nemusím, i když jsme jí měli také k dispozici, stejně jako páru.
V Americe jsem zažil i speciální podmínky k rehabilitaci, v Milwaukee se dalo rovnou z treninkové haly projít do pětadvacetimetrového bazénu. Jednu chvíli jsem v něm kvůli svalovému zranění trávil celkem dost času.
V Dallasu byl zase v kabině podvodní běžecký pás. Malej bazének měl dole pod vodou běžecké zařízení, nastavitelné i výškově. Tenkrát se o tom hodně mluvilo, majitel klubu nechal tohle nevšední běhátko nainstalovat za 200 tisíc dolarů. Nikde jinde jsem to pak už neviděl.
K rehabilitaci patří také masáže, mám je rád, i když jsem vlastně neměl moc možností je využívat. V Americe ani ve Španělsku se příliš nepraktikují. Naopak jsem si je užíval v reprezentaci, kde uměl Abé Šmíd přidat nad stolem i zajímavé historky.
S trochou nadsázky jsem dnes mohl rehabilitovat ve vodě i na hotelové chodbě, kvůli nějaké havárii tam byla celkem potopa. Chtěl jsem si zdřímnout a Radek na mě volá: Pojď, pojď. Naštěstí to včas opravili.
