„Byl jsem takhle blízko,“ říká a stlačí přitom k sobě palec a ukazováček tak, že se téměř dotýkají.
Práci v Sacramentu Kings však nakonec nedostal a vrátil se ke své druhé sezoně do týmu ECM Nymburk.
Kvůli snaze dostát svému cíli si v létě zrušil volno, celou dobu se vůbec neviděl s přítelkyní z Finska a s trenérem ze střední školy se brzy po skončení finále české NBL začal chystat na předsezónní kemp.
Z Los Angeles do San Antonia
Střílel, posiloval, zlepšoval „čtení“ pohybu útočníka. Až na přelomu června a července se ale dozvěděl, že padl původně domluvený kemp v texaském San Antoniu, týmu úřadujících šampionů. A že o svou šanci se bude prát v Sacramentu.
„Kings v rámci rozsáhlejšího trejdu poslali do San Antonia i Turka Heda Turkogla a pro mě tam už nebylo místo. Tým pak oznámil mému agentovi, že půjdu do kempu k nim. Bylo to prostě buď San Antonio, nebo Sacramento,“ vysvětluje Johnson, kterého nicméně fakt, že uvízl v sítích Kings, nepřekvapil.
„Můj předchozí americký agent s nimi byl v kontaktu celou poslední sezonu. Sledovali mě už delší dobu. Věděli, že jsem střelec, jak jsem na tom fyzicky, viděli mě na videu a jednou i osobně.“
Hráč si ale pochvaluje i svého současného agenta, který pracuje pro firmu zastupující mimo jiné i nejužitečnějšího hráče NBA z posledních dvou sezon Tima Duncana. „Jeho pomoc mě posouvá o další krok blíž k NBA,“ říká Američan.
První čtyři dny říjnového kempu se během jednoho dvouhodinového tréninku denně potkával jen s nováčky a hráči, kteří působí v NBA méně než tři roky. Vedle střeleckých cvičení se seznamoval s útočnými systémy. „Ty jsou v NBA hodně složité. Sacramento si zakládá na vytvoření dobrých střeleckých pozic, je tam neustálý pohyb a není lehké to vstřebat,“ popisuje hráč.
Po prvních dnech se přidali i „veteráni“ - Divac, Stojakovič, Christie či Bibby -, a následoval seznamovací den pro média a fanoušky v domácí Arco areně, kde na zápasy NBA bývá pravidelně plno a podle fanoušků samých prý i nejhlučněji v celé soutěži.
Tým dělá vše pro diváky
Klub podle průzkumů poskytuje svým příznivcům vůbec nejlepší zázemí. „Přišlo se podívat asi dvacet tisíc lidí, mohli si promluvit s hráči, okouknout při hře nové tváře. Starší hráči jako Bibby nebo Bobby Jackson zase fungovali jako rozhodčí. Bylo u toho spousta legrace, hlavně pro děti. Já měl mimo jiné za úkol u dveří rozdávat lístky na zápasy.“
Když se od druhého týdne sešel kompletní tým, tréninky se kvůli nácviku systémů pro stabilní hráče protáhly i na tři hodiny, nebo byly i dva denně. Jednotky řídili asistenti pod dohledem kouče Ricka Adelmana, který v minulosti dovedl dvakrát do finále Portland.
Johnson si pochvaloval atmosféru, ani nejlepší hráči netrpěli podle něj negativními manýry hvězd, a to včetně jedné z hlavních postav ligy Chrise Webbera (číslo 1 draftu 1993). Právě on v minulém play-off kvůli zranění mužstvu citelně chyběl. Nicméně tým se bez něj musel obejít i v poslední době a přesto si drží jednu z nejlepších bilancí v soutěži.
A že by se opory Kings dokázaly před našlapanou sezonou, kdy jeden zápas stíhá druhý, oddávat neřestem, jakými jsou kouření nebo alkohol, si hráč Nymburka také nevšiml. „Slyšel jsem jen o Vlade Divacovi, že hodně kouří, ale osobně jsem ho nikdy neviděl,“ směje se.
Od zkušených mazáků posbíral i spoustu cenných rad, třeba jak dobře a účinně bránit. „Zvlášť Doug Christie mi prozradil různá tajemství hry v NBA, hodně mi pomohl,“ řekl na adresu hráče, který byl v minulé sezoně poprvé v kariéře vybrán do pětky nejlépe bránících hráčů soutěže.
Johnson na vlastní oči mohl sledovat v akci i skvělého srbského střelce a jednoho z lídrů týmu Stojakoviče, který je schopen nasázet klidně čtyřicet trojek v řadě (trojkový oblouk je v NBA dál než v Evropě). „Kings mají ale i další vynikající střelce, Bibbyho, Bobby Jacksona nebo Christieho.“
V Nymburce už to Johnson zná
Co vlastně kvalifikuje hráče pro NBA? Vedle nutných schopností, na křídelní pozici Johnsona (trojka, v angličtině small forward) především střeleckých, podle Američana hraje důležitou roli i štěstí, náhoda, či různá shoda okolností.
„Někdo má štěstí a je draftovaný, někdo se zraní během působení na univerzitě a draft ho mine, někdo odejde hrát za moře a pak teprve nakoukne do NBA,“ vypočítává vějíř možností.
„Člověk se zkušenostmi, kterými prošel, pořád učí. Já jsem se na univerzitě vážně zranil. Kdyby se mi to nestalo, možná bych nešel hrát do Evropy a dostal se do NBA dřív, ale takový je prostě život. Co se týká NBA, tohle už byl můj rok a ten příští by měl být také.“
V Sacramentu brali Johnsona jako jasné křídlo. „Je to pro mě přirozená pozice, v Česku jsem minulou sezonu hrál něco jiného, hodně zády ke koši, ale to mi není vlastní,“ vzpomíná.
Z osmi přípravných zápasů Kings ho kouč Adelman poslal do jediného - v Oaklandu proti Golden State. Hráč původně věřil, že bude nastupovat víc, jenže zranění Bobby Jackson a Anthony Peeler, které trenér měl na jeho pozici, se vrátili do hry o něco dřív, než se čekalo.
V žádném zápase Johnson dopředu nevěděl, jestli dostane šanci se do hry zapojit. Seděl na lavičce mezi patnácti hráči a čekal, zda na něj kouč ukáže.
S utkáním proti Golden State byl spokojen. Za 22 minut zaznamenal šest bodů a čtyři doskoky. „Bylo to perfektní, moje první utkání v rámci NBA. Těším se teď na další kemp, že to bude ještě lepší,“ zasvítí mu oči.
Jak se mu pozdával systém hry Kings? „Jejich styl není vůbec sobecký, proto jsou tak dobří. Jistěže každý rád skóruje, ale oni si především hodně přihrávají, perfektně o sobě ví,“ říká k hodně evropskému pojetí Johnson. A má pravdu. Na hru Sacramenta, když se mu opravdu daří, je radost se dívat. Někdy se až zdá, že hráči spolu musí být odjakživa.
Johnson si také rychle uvědomil, jaký je rozdíl mezi hrou a jejím posuzováním v NBA a Evropě. Hned ve svém prvním zápase Ligy FIBA po návratu z USA měl rychlé dva fauly, aniž pořádně věděl, jak k nim přišel. „Tady nejde být tak agresivní. Kde co se hned píská jako faul. Nevím, proč to tak je, ale je to hodně odlišné.“
Ashante Johnson u posledních přípravných zápasů Kings už nebyl. Kouč Adelman mu smutnou zprávu oznámil už po jejich polovině. „Řekl mi: Jsi vynikající hráč, ale mám tu Jacksona s Peelerem a neměl bych žádný prostor pro tvé nasazení do hry. Proto tě musím propustit,“ reprodukuje.
„A dodal, že kdyby se o mě nějaký tým zajímal, osobně mu předá pozitivní reference. Na závěr jsem dostal ještě pár připomínek, kde bych se mohl zlepšit. Hlavně šlo o střelbu a atletické schopnosti.“
Prvotní zklamání prý nebylo velké, mrzely jen okolnosti, které ho dál nepustily. „Udělali, co museli, bylo to jejich rozhodnutí. Prostě mají jiné skvělé hráče a střelce.“
Nabízí se možná otázka, proč Sacramento bralo do přípravy hráče, když na jeho post má několik mužů. Na to Johnson říká: „Stejně jako já bylo v kempu dalších deset lidí bez smlouvy a klub prostě chtěl vidět, jak na tom jsme. Teď už minimálně budou vědět, jaký jsem hráč, pokud by mě pozvali i následující rok, nebo mě potřebovali v budoucnu.“
I proto si nymburské křídlo získání ohromné zkušenosti považuje. „Je to o velký a nekonečný boj o místo. Tak jako já to zkouší spousta hráčů, kteří nebyli draftovaní. A jak člověk jednou vstoupí do těch dveří a poprvé si to vyzkouší, je tam. Teď už jsem v NBA trénoval a hrál první zápas. Viděl jsem, jak všechno funguje. Příští rok na tom budu určitě líp a budu ještě hladovější po úspěchu.“
Jako mnozí jiní o přistání na ranveji s názvem NBA sní od klukovských let, kdy sledoval Jordana, Magica Johnsona nebo Birda. I on toužil být jako oni, běhat a střílet v halách nejslavnější soutěže světa. Při sledování svého prvního utkání v hale Forum byl víc než čím jiným unešen životem Made in NBA.
„Říkal jsem si, že bych tam jednou taky mohl hrát, že na to mám. Právě v sebedůvěře je silná americká mentalita. Věříme, že se tam můžeme dostat a proto se to pak i podaří.“
Když vyprchala poslední šance na prosazení v Sacramentu, musel se rodák ze San Diega rozhodnout, jak dál. „Měl jsem hodně nabídek z Evropy a nebyl jsem si jistý, že se vrátím do Nymburka, který v létě získal dobré hráče.
Nakonec jsem se ale pro Nymburk rozhodl. Srozuměná s tím byla i moje přítelkyně, zůstal tu taky můj „velký bratr“ Maurice, který mě informoval, že Nymburk bude mít výborný tým. A navíc znám už prostředí v klubu i život v zemi,“ vypočítává důvody pro návrat do české kotliny.
A jeden důležitý si nechává na závěr: „Kdybych šel jinam, měl bych z toho trochu obavy. Mohl bych sice vydělat o dost víc peněz, ale k čemu by mi to bylo, kdybych se tam necítil dobře,“ podřizuje vše hlavnímu cíli - ničím nerušené a kvalitně využité sezoně, která by ho měla dovést ke splnění snu.
A vlastně, ještě jedna motivace navíc ho přivála zpět do Nymburka: touží spláchnout hořkost ze ztraceného finále minulé sezony a týmu konečně pomoct k titulu. A obzvlášť parťákovi Maurici Whitfieldovi, který v NBL prohrál finále už dvakrát za sebou. „Výsledek finálové série s Opavou mě ranil, i proto jsem zpátky. A kdy jindy by to mělo vyjít, než tenhle rok……?“
