Přesto bojuje dál. Éra, v níž byl jeho klub postrachem celé Evropy, je minulostí, brněnský Imos si však stále drží pozici českého klubu číslo dvě.
Jeho situace je ovšem čím dál svízelnější... "Mančaft v podstatě skončil. Přestože jsem všem hráčkám říkal, že o ně máme zájem, tak jsem nebyl schopen jim nabídnout smlouvy. Protože nevím, jak to bude vypadat v příští sezoně," naráží Bobrovský na ekonomickou nejistotu, která už vedla k prvním hráčským ztrátám.
Po prohraném finále s pražským USK jste hodnotil sezonu jako úspěšnou. Smířil jste se tedy s tím, že druhé místo je v současnosti klubovým maximem?
Vždycky se snažím, abychom byli první. Ale člověk musí být realista. Nelze soupeřit s družstvem, které má několikanásobně vyšší rozpočet a může získat hráčky, na které si ukáže. S kádrem, který jsme měli, jsem spokojen, jaké jsme podávali výkony. Nehráli jsme druhé housle ani v Eurolize, v domácích zápasech jsme byli rovnocenným soupeřem. Vyhráli jsme víc zápasů než loni a předloni, z tohoto pohledu byla sezona velmi dobrá.
Plánujete hrát Euroligu i nadále?
Pokud budeme pokračovat dál, tak bychom měli Euroligu hrát. Nebo alespoň Eurocup. Bez možnosti styku s evropskými družstvy se úroveň zvyšovat nebude.
Formulace "pokud budeme pokračovat" nezní zrovna povzbudivě. Jaká je momentálně situace?
Zatím velmi nejasná. Potřebujeme získat sponzory. Velmi nám pomáhá město dotacemi, ale ty se dají použít jen na něco. A pro nás jsou rozhodující platy hráček, na které dotace nemůžeme použít.
Hráčské ztráty ImosuHned po skončení ligového finále opustila řady brněnského Imosu jeho nejlepší střelkyně Alena Hanušová, která zamířila do mistrovského USK Praha, přestože měla nabídku i z francouzského Montpellieru. Slovenská rozehrávačka Ivana Jalčová zase bude hrát za turecké Kayseri. Jak bude vypadat brněnský kádr v příští sezoně? "Představa je taková, že k mladým českým hráčkám přikoupíme pár cizinek a s nimi budeme hrát Euroligu," sdělil trenér a majitel klubu Jan Bobrovský. Budoucnost celku je však stále nejasná. "Zatím je to v mlze," řekl kouč. |
Kolik peněz potřebujete na sezonu?
Euroliga se dá hrát do 20 milionů. Ale jde o to jak. Hráček je na trhu hodně a dají se sehnat, ale je otázka, v jaké kvalitě a za kolik peněz.
Jak se vám daří skloubit role trenéra a zároveň manažera?
V tom shánění peněz moc úspěchy nemám. Dřív bylo v republice x sponzorů, ale teď se uzavřeli do skořápky zvané krize, takže je těžké z nich vydolovat nějaké peníze.
Trénování vás pořád nabíjí?
Teď je to takové problematické. Někdy je člověk nabitý, pak to zase spadne. Poslední období nebylo zvlášť příjemné. Spojení majiteltrenér není dobré a někde to musí být vidět. Daleko víc to vyčerpává, hlavně po psychické stránce. Ale musím zaklepat, že druhý infarkt jsem zatím neměl. I když to se někdy ani nepozná.
V "Žabinách" působíte už 21 let. Tím se skoro blížíte k Alexi Fergusonovi...
Taky jsem to už slyšel, ale myslím, že k tomu mám daleko.
Jak se člověku podaří vydržet tak dlouho u jednoho klubu?
Je to sice jeden klub, ale vzhledem k neustálé obměně hráček nemůžeme hovořit o jednom družstvu. Kádr je v podstatě každý rok jiný.
Mění se také váš trenérský styl a přístup k hráčkám?
V tomto mám obrovskou pomoc od (asistenta) Milana Veverky, který některé tréninky vede, protože mé jazykové znalosti jsou mizerné. Já už se moc měnit nedokážu.
A jak se mění basketbal?
Ten se mění pořád, hlavně v otázce fyzické kondice. Pro hráčky je to čím dál náročnější, křehké typy už se moc neprosazují. Ne že by se to blížilo mužskému basketu, ale jak se zvyšuje fyzická náročnost u mužů, tak je to i u žen. Taková ta chytrost se z basketbalu vytrácí. Mně byly vždycky bližší ty přemýšlivé typy, ale těch je stále míň.
Ohlédnete se občas do minulosti?
Vnuk pořád chtěl vidět nějaké zápasy, v nichž jsem hrál. Není to tak daleko, nějakých 30 let. Ale moc se jich neuchovalo, nejsem archivář.
Jaké to je, vidět se hrát?
Je to takové exotické, byl to jiný basket. Tehdy zapichovali dva tři hráči z celé ligy, teď kdo nezapichuje, tak je špatný hráč. Jenže je to vidět i jinde. Kolikrát je někdo hlavou u obroučky, ale zapomene to dát do koše.
Vás to v trenérské kariéře netáhlo od žen zpět k mužům?
Ani ne. Ze začátku mi to bylo trochu líto, ale pak bylo vidět, že jsou holky učenlivé. Ani jsem nebojoval proti řečem, že jsou holky méněcenné, že hrají košíkovou, zatímco muži basketbal. Protože když vidím některé mužské zápasy, tak se tomu musím smát. I když musím říct, že se úroveň ženského basketu u nás trochu snížila. A je to jen o tom, že hráčky nejsou tak ctižádostivé.
Co s vámi dělá, když je vaše svěřenkyně sama pod košem, ale míč skončí na obroučce?
To už si člověk zvykne. Moje jednání už je míň impulzivní, než bývalo.
Jak se po těch letech cítíte v ženském kolektivu?
Zvykl jsem si a nijak mi to nevadí. Dřív mi dělaly potíže jejich slzy. Ale i když nejsem kruťas, tak teď můžou brečet, jak chcou, a nedojímá mě to tak, jak si myslí.
Brečí hráčky i naschvál?
Určitě, jsou takové hvězdy. Pokud jsem přesvědčený, že jsem jí neublížil, tak to se mnou nehne. Pokud jsem jí ublížil, tak mě to taky mrzí.
O složité situaci prvního týmu jsme mluvili. Jak jste na tom v Žabovřeskách s mládeží?
Ta je tady velmi dobrá. Devatenáctka ligu vyhrála, sedmnáctka skončila druhá, v žákovských soutěžích taky bojujeme mezi nejlepšími. Perspektiva je tady velká. Bohužel tu došlo k nějaké disproporci, že si tu někteří ambiciózní lidé chtěli vyzkoušet ligu. A to nepřineslo do klubu uklidnění, ale spíš rozladění.
Mluvíte o vaší rezervě pod hlavičkou SŠMH, která se nakonec zachránila v baráži. Jak hodnotíte její působení v nejvyšší soutěži?
Já jsem byl vždycky proti tomu. Pro hráčky B družstva je daleko lepší hrát nižší soutěž a pendlovat do vyšší. Myslím si, že toto bylo mrhání prostředků, ale oni nechtějí financovat A družstvo. Chtějí mít to svoje.
Dokázal byste odejít z basketbalu?
Ještě si neumím představit, že bych do haly vůbec nešel, ale určitě to taky nastane. Málokdo si dovede představit, jaký je to psychický nápor, a ještě se přitom musí bojovat s lidskou závistí a blbostí, která tady všude kvete. Letos jsem se třeba dozvěděl, že mě mají rozhodčí vychovávat.
Co si o tom myslíte?
Já jsem nikdy nezakrýval, že rozhodčí jsou něco míň než hráči. Ale když jsem byl u nároďáku a byli jsme na vrcholu, tak by se nikdo neodvážil pískat, jak pískají teď. Jen vstanu a už jsem napomínaný. Nedejbože když zařvu a ještě přidám nějaký vulgarismus, tak je okamžitě technická (chyba). Já mám skoro každý zápas technickou, ale tím mě nevychovávají. Mínění o nich nezměním, ba naopak – je ještě horší.
