Takovou medailovou sbírku, jakou měl Ivo Mrázek, už žádný další český basketbalista neshromáždil. K ženevskému zlatu přidal evropská stříbra z let 1947, 1951 a 1955. V roce 1951 ho vyhlásili nejužitečnějším hráčem turnaje.
Úspěchy sklízel i jako trenér, a to jak na klubové úrovni ve Zbrojovce Brno, tak s reprezentací. Tu v roce 1960 na olympiádě v Římě dovedl k historickému pátému místu.
Střelec vítězného koše ve finále ženevského šampionátu proti Itálii, kterému se říkalo Šéf nebo Ivan, zemřel v pátek odpoledne po krátké nemoci v Brně. Informoval o tom propagátor brněnského sportu Vladimír Koudelka, který byl v kontaktu s Mrázkovým synem Tomášem.
„Nedá s říct, že by na nás byl tvrdý. Byl především nadšený pro věc. Neměl zájem téměř o nic jiného než o basketbal, a byl schopen nás nadchnout pro systém, který propagoval. Dal nám systém a sebevědomí. Byli jsme schopni konkurovat jiným evropským družstvům, a to byla jeho zásluha, která se nezapomíná,“ vzpomíná František Konvička, bývalý skvělý basketbalista, který pod Mrázkem působil.
Sportovní kariéru začal Mrázek v roce 1932 jako gymnasta. Na zamrzlém sokolském cvičišti bruslil, jezdil také na kole, úspěšně plaval a vesloval, hrál fotbal. K basketbalu se dostal náhodou za druhé světové války, když byl na soustředění s plaveckým klubem a vedle pořádal kemp i brněnský basketbalový svaz. „Každý večer jsem se chodil dívat na jejich tréninky a jednou mi řekli: Jsi vysoký, pojď si s námi zahrát,“ vzpomínal na začátky pod koši.
S basketbalem začínal opravdu pozdě, v devatenácti letech, měl ale přirozený talent a už po roce poprvé oblékl reprezentační dres.
Ivo Mrázek (vpravo) a propagátor brněnského sportu Vladimír Koudelka
„Byl stěžejní osobností nejen československého týmu, ale i předním hráčem v rámci Evropy. Limitovala ho ale jeho výška. Přeorientoval se tedy na trenérství,“ uvedl Konvička.
Na hřišti Mrázek po svých svěřencích požadoval především útok. „V dobrém na nás křičel, že nemáme zpomalovat. Vyhrajte útokem, ne obranou, požadoval,“ zavzpomínal vynikající střelec Konvička.
Zbrojovku Brno dostal Mrázek dvakrát do finále Poháru mistrů evropských zemí, v letech 1964 i 1968 však jeho svěřenci nestačili na Real Madrid.
S trénováním skončil v roce 1990, veřejnost na něho ale nezapomněla. Návrhy na udělení státního vyznamenání sice neuspěly, umístil se ale na třetím místě v anketě o Českého basketbalistu století a dostal ocenění od brněnské radnice i Jihomoravského kraje. Loni pak přišel do kin film Zlatý podraz režiséra Radima Špačka, který se inspiroval osudy reprezentace z konce 40. let a do značné míry vycházel z Mrázkova vyprávění v knize Nebáli se své odvahy.
„Vyprávěl mi, jak za války v Brně žil v Minské ulici, nedaleko Kounicových kolejí, a slýchal střelbu, kterou byli naši lidé popravováni. Mrázkova vyprávění byla tak silná, že se dala poslouchat mnoho hodin,“ řekl Koudelka.
Do historie vstoupil zejména Mrázkův příběh ze „zlatého“ mistrovství Evropy. Čechoslováci si tehdy na šampionát, pouhý rok po válce, jako talisman vezli prsť z popraviště z Pankráce.
„Krabičku, která byla zabalená v národní vlajce, jsem opatroval jako benjamínek výběru. Před každým zápasem jsme na ni přísahali,“ svěřil se Mrázek, který finálové utkání s favorizovanou Itálii rozhodl pár vteřin před koncem. Nikdy se ale nepovažoval za hvězdu týmu. „Nezajímaly mě osobní statistiky nebo úspěchy. Vůbec nevím, kolik jsem dal za kariéru košů,“ uvedl.
V posledních letech žil v poklidu v jednom z brněnských penzionů pro seniory. Rád se scházel s gymnastkou Věrou Růžičkovou, která loni na konci roku zemřela.
Ivo Mrázek (v saku) jako trenér Spartaku Zbrojovky Brno ve finále Poháru mistrů evropských zemí 1968 proti Realu Madrid.
„Těšil se z toho, když si mohl povídat. Těšil se na Věru Růžičkovou, rád se v hovorech setkával s minulostí. Byl velkou legendou, ale měl v sobě především velkou pokoru. Ivan, nebo chcete-li Šéf, byl sportovcem tělem i duší. Zároveň byl velmi vtipný, nevyhýbal se ironii,“ dodal Koudelka.
Mrázka naposled navštívil zhruba před měsícem, tehdy po boku bývalého cyklisty Františka Jursy.
Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 12. dubna od 11:00 v brněnském krematoriu na Jihlavské ulici.
