Jednu však ti, kteří ji blíže znali, jmenují zpravidla jako první: noblesní. „Věra Čáslavská o ní mimo jiné říkala, že umí ohromně vyprávět vtipy, které byly noblesní jako paní Věra sama,“ sděluje sportovní manažer Vladimír Koudelka, který měl možnost obě legendární české gymnastky blíže poznat.
Kromě křestního jména a sportovní profese spojoval obě dámy také zlatý olympijský úspěch. Ten v podání Růžičkové se zrodil už v roce 1948 v Londýně a jeho pohnuté okolnosti jsou znalcům sportovní historie dobře známé: Růžičková jako nejmladší členka československého gymnastického družstva měla plnit roli náhradnice, musela však zaskočit za Elišku Misákovou, která onemocněla dětskou obrnou.
Zatímco Čechoslovačky týmovou soutěž slavně vyhrály, jejich kolegyně a kamarádka v nemocnici zemřela.
Smrsknout odkaz Věry Růžičkové do této jedné epizody by však bylo nejen necitlivé, ale především scestné. Ostatně její vrcholová sportovní kariéra, která čítala rovněž skoky do vody a prvoligový basketbal, skončila krátce po olympijském zlatu.
Poté Růžičková přesedlala na trenérství, při němž svým svěřencům vštěpovala nejen gymnastické dovednosti. „Byla sokolkou tělem i duší, upřímně vyznávala sokolské ideály. Držela tradici spojenou s kázní, vlastenectvím a dalšími prvky Sokola, které předávala dál,“ líčí Michal Doležel, nynější místostarosta Sokola Brno I.
Gymnastické olympijské vítězky Věra Čáslavská (vpravo) a Věra Růžičková
Přestože komunisté po svém nástupu k moci kultovní tělovýchovný spolek zlikvidovali, Růžičková dál působila v brněnské hale v Kounicově ulici jako trenérka. Jen to bylo pod hlavičkou Zbrojovky.
„I když s režimem nesouhlasila, měla možnost udržet sportovní kontinuitu a předávat sokolské myšlenky. Dál vychovávala cvičence a československé reprezentanty. Sokolství se nikdy nevzdala, měla ho v sobě celý život,“ podotýká Doležel.
Svým vystupováním si matka dvou synů zároveň vydobyla uznání v široké sportovní komunitě. „Byla povahově fantastická, do poslední chvíle pro mě byla vzorem. Byla velmi pečlivá, precizní, zodpovědná. To všechno ji naučil Sokol a já jsem to obdivoval,“ oznamuje úspěšný cyklistický závodník a trenér František Jursa, jehož s Růžičkovou přes dvacet let pojilo úzké přátelství. „Chodila mi pomáhat na zahradu, pěstovali jsme spolu kytičky, sbírali jsme spolu švestky na slivovici.“
Dilema kvůli prezidentovi
Díky všeobecnému respektu a schopnostem se Růžičková společně se svým švagrem Zdeňkem - rovněž gymnastickým olympijským medailistou z Londýna 48 - významně podílela na porevoluční resuscitaci Sokola Brno I. „Nebýt těchto osobností, Sokol by se znovu neobnovil. Paní Růžičková se angažovala také ve Světovém svazu sokolstva,“ vyzdvihuje Doležel. „Byla to velmi noblesní a srdečná dáma mající zároveň přirozený respekt.“
Tradovalo se o ní rovněž, že je tvrdohlavá. „Stála si za svým názorem a přesvědčením, což vychází ze sokolské výchovy. Byla rázná a nenechala si líbit něco, co považovala za nesprávné,“ popisuje Doležel.
Vážné dilema zažila Růžičková předloni, kdy měla od prezidenta Miloše Zemana převzít medaili Za zásluhy I. stupně. „Dlouho řešila, jestli tam má jet, protože v té době byla kauza s Jiřím Bradym (kterému Zeman odmítl předat vyznamenání). Nakonec medaili převzala, ale trvala také na setkání s Jiřím Bradym, aby si to vnitřně vykompenzovala,“ přibližuje Koudelka. „Tvrdohlavou jsem ji nikdy nezažil. Spíš bych řekl zarputilou, uměla si jít za svým. Ale i to zvládala s noblesou.“
Věra Růžičková (28. října 2016)
Vedle angažmá v Sokole byla Růžičková rovněž jihomoravskou předsedkyní Českého klubu olympioniků, právě mezi ostatními sportovci se cítila nejlépe. Za bývalým basketbalistou Ivo Mrázkem a hokejistou Františkem Mašlaněm docházela do domu s pečovatelskou službou, kam se toužila přestěhovat. Těsně předtím, než se toho letos dočkala, si však při pádu doma poranila rameno. Po tomto úrazu zůstala na vozíku a v sobotu 24. listopadu po krátké nemoci zemřela.
„Byla sokolka, která svá křídla rozpínala tak široce, že se pod ně vešli i další sportovci,“ konstatuje Koudelka.
A přinejmenším v její rodině se gymnasticko-sokolský odkaz udržel. Československo reprezentoval také její syn, cvičení pak přitáhlo i její vnuky, a dokonce pravnoučata.
