Jaké názory mají a s jakými pocity do ambiciózního klubu z malého okresního města přicházejí, se dozvíte v následujícím rozhovoru. V něm jako hlavní motto obou sympatických Američanů stále vystupuje jedno klíčové slovo - VÍTĚZSTVÍ.
Jak se vám zatím v Nymburku líbí?
MW: Až dosud všechno šlape dobře. Bavím se a dění kolem týmu mě přivádí do varu.
AJ: Je OK, pěkné malé město. Jsem na taková zvyklý z Finska, není to nic nového. Nymburk je jen o něco menší oproti tomu, co jsem zažil ve Finsku. Je to klidné, pohodové město, lidé jsou milí, zajímají se o basketbal.
Překvapilo vás něco?
MW: V zásadě ne. Už jsem v Čechách rok hrál, zvykl jsem si. Jen jsem musel nastudoval nový systém hry.
AJ: Jedna věc ano. Když jsem poprvé navštívil Prahu, divil jsem se tomu množství turistů. Později jsem se dozvěděl, že Praha je jedno z nejnavštěvovanějších měst na světě. Přijíždí do ní mimo jiné i spousta Američanů.
Jaká je to změna, pro jednoho příchod z Mlékárny Kunín, pro druhého z pro Čechy neznámé finské ligy?
MW: Liší se práce trenérů (Kunín vedl v minulé sezoně Štefan Garba - pozn.), jejich postupy a styl. A je to velký rozdíl. Tady má tým velkou disciplínu, v Kuníně jsme dostávali velkou volnost. Obecně je ale basketbal jen jeden, ať ho hrajete kdekoli.
AJ: Ve Finsku hraje za každý tým víc Američanů než v Čechách. Hráči jsou tam taky o něco menší než tady. V jednom klubu tam mají několik kvalitních reprezentantů a taky dva Američany a ten celek hraje opravdu dobře, ale kromě něho je příchod sem krokem nahoru.
Ashante, bylo pro vás snadné stát se nejlepším střelcem soutěže?
AJ: Ne. Já jen dělal to, co bylo třeba, aby náš tým vítězil. Měli jsme potíže se zraněními. Dva američtí hráči museli před sezonou odejít právě kvůli zraněním. Za ně bylo nutné sehnat náhradu. Já jako nejvyšší hráč jsem musel dělat mnoho různých činností, aby tým mohl vyhrávat. Udělal bych cokoliv pro vítězství našeho celku, nic jiného mě nezajímá. O moje body a osobní statistiky vůbec nejde. V lize jsme nakonec skončili šestí. Rok před tím tým došel do finále, po kterém byla tohle spíš přestavbová sezona. Klub sice chtěl finále zopakovat, ale to nejde pokaždé. Letos ale budou zase dobří.
Jaké pocity jste si odnesli z šesti přípravných duelů v Jugoslávii a Maďarsku?
MW: S pěti výhrami jsem spokojen. Mohli jsme porazit i Vršic (třetí celek jugoslávské ligy - pozn.), ale já nezahrál tak dobře. Celkově se ale zlepšujeme každý zápas a z toho se raduju.
AJ: Jsem rád, že se tým sžívá a stále více sehrává, o to jde. Jinak by nešlo vítězit a užít si celou sezonu. Máte hráče, kteří si hrajou na sebe a netvoří jeden vítězný tým.
Ashante, v Jugoslávii i Maďarsku vaši hru obdivovali, jste nyní připraven ovládnout českou ligu?
AJ: To je OK. Nestarám se o to, jak hraju. Když budu hrát dobře, vím, že tým bude hrát taky dobře. Pokud vyhrajeme ligu, bude to skvělé. Všechno, co mě zajímá je, zda budeme hrát jako tým a budeme silní.
Maurici, v Maďarsku jste prý dost překvapili domácí reprezentaci...
MW: Oni možná byli překvapení, ale já a Ej Džej (Johnson - pozn.) ne. Věděli jsme, že musíme vyhrát a že to byl zrovna maďarský nároďák, pro mě nic neznamená.
Jaký názor máte na svého kouče Benáčka?
MW: Je to velmi dobrý trenér. Těší mě spolupráce s ním, vyhovuje mi. Učím se od něj hodně, má dobré herní postupy. I jako trenér myslí jako hráč. Dává při hře dost volnosti, ale zároveň vyžaduje disciplínu, každý pro něj musí hrát naplno.
AJ: Líbí se mi, je to pohodář. V přípravě jsme sice museli hodně běhat, víc než jsem byl zvyklý, ale je to dobrý kouč. Přesně ví, co nám má říct, abychom v daný moment udělali na hřišti. To oceňuju. Nutí nás k tvrdé práci, abychom jako tým byli nejlepší.
Maurici, co považujete za nejsilnější stránku tohoto týmu?
MW: Na turnajích v Jugoslávii a Maďarsku jsme ze sebe vydali všichni hodně, každý makal pro tým, vypomáhali jsme si navzájem, vytvořila se skvělá týmová atmosféra. Bavilo mě cestování, diskutování se spoluhráči, bavilo mě být s nimi každý den. Myslím, že budeme mít dobré mužstvo.
Jak zatím vypadá komunikace trojjazyčného celku?
MW: Není to problém. V basketu jde v podstatě o výpomoc v obraně a o čísla. To podstatné máme zažité z tréninků, jsme vlastně pořád spolu. Základní komunikace při utkání, jako čísla signálů, se vede v angličtině, i když já některá čísla umím i česky. Ale jinak stačí i pohled, jazyk těla a můj spoluhráč porozumí, co se chystám udělat.
AJ: Rozumíme si hodně, není to tak zlé, jak se možná zpočátku zdálo. Jen jednou při zápase se stalo, že dvojčata Vorlíčkové řídili hru v češtině a já jim nerozuměl. Potom jsem řekl Mauricovi, aby se k ohlašování signálů používaly prsty, abych věděl, co se bude hrát. Tehdy na mě musel z lavičky křičet Formas (pivot Jiří Formánek, nejlepší český angličtinář týmu - pozn.), abych věděl, co se hraje.
Vaše osobní cíle?
MW: Vyhrát každý zápas a stát se mistrem. Chci, aby můj tým vyhrál tolik zápasů, kolik jen bude možné. Vyhrávání mě baví ze všeho nejvíc, kvůli tomu tady jsem. Osobní statistiky nejsou důležité.
AJ: Pokud mi vydrží tělo, rád bych ještě pár let hrál a bavil se basketbalem. Samozřejmě bych rád hrál ve své zemi, ale když to nevyjde, nevadí. Budu hrát jinde a bude mě to těšit stejně. A o to mi jde.
Jaká znáte česká slovíčka?
MW: Pár ano... Jak se máš?, Dobrý den, Dobrý večer, Dobrou hůt (chuť - pozn.) Z basketbalových pak skok a doskok, vše ostatní je v angličtině a domluvě pohledem.
AJ: (smích) ... všechno co znám je ... Čau klucí (říká to naprosto stejným hlasem jako Mireček z filmové série o básnících).
Kdo jsou vaši nejlepší parťáci?
MW: Kamarád jsem s každým, samozřejmě blíž jsme spjatí s Ej Džejem. Je tu fajn, mluvím se všemi, v týmu panuje taková rodinná atmosféra.
AJ: Samzřejmě Maurice, dobře se pobavím s Formasem, Tomasem (Grepl), Stanlym (Votroubek), Freibim. Tihle kluci mluví anglicky dobře, tak s nimi se dostanu do kontaktu víc. Když nám trenér něco vysvětluje, tak mi opravdu hodně pomáhá Formas. Maurice už umí česky, ten je v pohodě (smích).
