Romana Dubnová

Romana Dubnová | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Výškařce Dubnové pomáhají z nejhoršího rodina a kočky

  • 0
Pořádně krušné časy má za sebou výškařka Romana Dubnová. Naposledy se snad radovala, když se probojovala na olympijské hry. To bylo v roce 2008 v Pekingu. Jenže už tam na ni začalo vše padat...

Vítkovická výškařka končila soutěž v slzách, když si poranila kotník. Musela na dvě operace. A když už to bylo v pořádku, napadli ji loni na jaře zákeřní streptokoci.

„Ty jsme s dcerou na střídačku léčily antibiotiky skoro tři měsíce,“ povzdechla si. Když už měla začít naplno přípravu na tuto sezonu, zemřel jí otec.

V takové chvíli jde vše stranou. Asi je pro vás těžké soustředit se nyní na atletiku.
Soustředění je jedna věc... Opravdu máte v hlavě něco jiného. Druhá věc je, že v podstatě všechno zůstalo na mně, na nic jiného jsem neměla čas.

Jak to, že vše zůstalo na vás?
Zbyla jsem už jako jediná tátova příbuzná, takže jsem vše musela zařizovat sama. Samozřejmě mi pomáhala rodina, blízcí, ale člověk se s tím stejně musí vypořádat sám.

Jak se vůbec s takovou smutnou událostí vyrovnáváte?
Těžko, těžko, protože s tatínkem jsme v poslední době neměli moc času vídat se. Pracuji, mám malé dítě – a můj tatínek byl tvrdohlavý člověk, který si žil život po svém a nedal si poradit ani v posledních těžkých chvílích. O to víc mě jeho smrt vzala. Hlavně minulý týden – Ostravská laťka byla pro mě psychicky náročná.

Takže vaše příprava ani tentokrát nebyla ideální?
Příprava byla tentokrát výborná, až do otcovy smrti, to není nic příjemného.

Na Ostravské laťce jste byla třetí výkonem 184 centimetrů, na Beskydské laťce v Třinci jste se o centimetr zlepšila, ale stačilo to na šesté místo.
Těch 185 centimetrů je můj osobní rekord po zranění. Po problémech s kotníkem jsem venku šla pět závodů a všechny spíš jen tak ze zkráceného rozběhu, abych si zazávodila.

Svůj návrat k závodění jste ale dlouho odkládala. Proč?
Pořád jsem se necítila nejlépe. Když už jsem ale loni po druhé operaci měla nohu dobrou chytla jsem nějaké streptokoky. Nemoc mě pustila do přípravy první týden v květnu, a to už se dobrá sezona udělat nedá.

S  čím jdete do této sezony?
Každý závod beru jako trénink. Uvidím, co to přinese. Žádné plány si nedělám. Pořád mi ještě chybí kousek speciálního tréninku. Nemám třeba vyběhaný rozběh – buď se trefím, nebo ne.

Pomýšlíte na halové mistrovství Evropy, které bude v únoru v Paříži?
Vůbec ne. Ale kdyby to vyšlo, což se může stát, budu ráda. Ale opravdu nic neplánuji.

A na mistrovství světa, které bude v srpnu v Jižní Koreji?
To už je jiné. Je to však strašně daleko. Plány si raději ani nedělám, protože obzvlášť u mě platí, že když si něco naplánuji, tak to nevyjde.

Chováte kočky. Pomáhají vám relaxovat?
Určitě, to je moje radost. Dala jsem se na chov koček po olympiádě. Vždycky jsem chtěla mít kočku, jenže rodiče mi ji nechtěli dovolit s tím, že bych se o ni beztak nestarala. Teď mám dvě chovné a jednu na mazlení. A ve středu se nám narodila koťata.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž