I tak se po závodě usmívala. „Chvíli si odpočinu a na Evropě to vylítne,“ věří nejlepší česká tyčkařka.
Co chybělo k národnímu rekordu?
Odpočinek. Tenhle týden jsem hodně přitrénovala, aby to vyšlo za dva týdny na Evropě. Takže nakonec jsem s výkonem 457 centimetrů maximálně spokojená. Před závodem jsem se úplně necítila, a i přesto byly některé pokusy na 467 centimetrech povedené, jen jsem netrefila stojany.
Takže na halovém mistrovství Evropy v Paříži by to mohlo vyjít?
Doufám, chvíli si odpočinu a na Evropě to vylítne.
Závodila jste na domácím stadionu, byla to výhoda?
Šla jsem si sem zatrénovat a moc se mi tu líbilo. Ani jsem nebyla nervózní. Lidé byli fantastičtí. Když jsem skákala, tak řvali. Naopak, když byli sprinteři v blokách ani myška nepípla.
Váš přítel Petr Svoboda běžel finále překážek, když jste skákala…
Poslední dobou je to takhle pořád, už jsme zvyklí. Většinou ho vnímám, tady byl takový hluk, že to nešlo.
Ale fandil…
Dobře, dobře. Má plus. (smích)
Neměla jste tu soupeřku, chyběla vám?
Nechci to snižovat, ale soupeřky tu nejsou. Nebude soupeřka, dokud nezačne skákat alespoň výšky, které nechodím jako základ. Potřebovala bych je, chybí mi ten adrenalin, jinak skáču jako na tréninku.
Při závodu se soustředíte jen na sebe. Máte nějaký rituál?
Co v den závodu najdu na stadionu na zemi, ať jsou to šroubky, špendlíky nebo hřebíky, tak to schovám. A nosím to celý den u sebe. Dneska teda nic moc, jenom jeden spínací špendlík. (smích)
Byl se tu na vás podívat i Michal Balner, kterému nedávno praskla tyč. Přemýšlíte nad tím někdy?
Už jsem to viděla mockrát na vlastní oči. Stane se to každému. Ale nemyslím na to, akorát bych se začala bát. Říká se, že tyčkař není tyčkař, dokud se mu nezlomí tyč.
Vám už se zlomila?
No…. Ne.(smích). A i tak doufám, že to ještě dlouho nepřijde.
