„Vždy jsme se tak po návratu ze soustředění dozvěděly, jak na tom jsme,“ připomíná Netoličková. „Od Tretry se sezona odvíjela. Když jsem na ní zaběhla osobní rekord, hned jsem si říkala: Ježíši, půjde to ještě dál? Naštěstí šlo.“
Netoličková na Zlaté tretře startovala devětkrát. „Zejména jsem na ní běhala svou čtvrtku, ale i stovku a dvoustovku. Ale přesně si ty starty už nepamatuji, což mě děsí nejvíc. Je to už hodně roků,“ směje se.
Moc ráda ale vzpomíná na atmosféru na ostravském stadionu, která mítink provází dodnes. „I proto sem všichni rádi jezdí,“ říká Netoličková. „Jako mladá atletka jsem čekala na autogramy Alberta Juantoreny, Ireny Szewinské...“
Těší ji, že se s oběma setkala i v roce 2011, kdy se Zlatá tretra konala popadesáté a pořadatelé pozvali někdejší atletické hvězdy. „S Szewinskou jsem strávila celý den. Stále v ní byla pokora. Skromnost zvýrazní výkony těch nejlepších ještě mnohem více.“
Hodně vzpomíná i na fenomenálního sprintera Usaina Bolta, který v Ostravě pravidelně startoval. A lákal fanoušky.
„Tím, že byl takový komik, získával obecenstvo. Pevně věřím, že se tady ještě někdy objeví jako host. A jsem přesvědčená, že i tak přiláká spoustu lidí do hlediště. Potom, co ukončil kariéru, tady závodilo hodně olympijských vítězů, mistrů světa i Evropy, Tretra vždy měla obrovskou kvalitu, a přesto lidé často říkali, že na ni nešli, protože chyběl Bolt... Jednou ale musel skončit.“
V devadesátých letech minulého století kvůli ekonomickým problémům hrozil Zlaté tretře zánik.
„Bála jsem se, že Tretra nebude,“ přiznává Netoličková. „Byly různé úvahy o jejím dalším osudu. Mluvilo se i o tom, že by se přesunula do Prahy. To mi rvalo srdce. Neumím si představit, že by Zlatá tretra byla jinde než v Ostravě. Zdejší lidé si takovou akci zaslouží. Vinou koronaviru to sice v minulých letech bylo s návštěvností slabší, ale i tak ti, co přišli, udělali atmosféru. Je to skvělé a obzvlášť, když o nejvyšší příčky usiluje i někdo z českých atletů.“ Co ji nyní jako divačku baví nejvíce? „Pochopitelně čtvrtka, když je v programu,“ odpovídá.
Ostatně na ní od roku 1983 drží rekord na 400 metrů časem 49,67 vteřiny. Starší je jen nejlepší výkon Jarmily Kratochvílové na dvoustovce z roku 1981 - 22,07. „Očekávám, že někdo přijde a můj rekord mítinku překoná. A bude to brzy. Děvčata teď běhají rychle.“
Dodává, že se ráda podívá i na technické disciplíny výšku, tyč, dálku. „Sprinty jsou krásné, ale za několik sekund je po nich. Kolikrát je lepší sledovat půl hodiny, hodinu nějakou technickou disciplínu, při níž to graduje.“
Vidět nejlepší sportovce světa je podle Netoličkové velká motivace také pro děti. „Za atlety tady vždy spousta z nich podobně jako já běhávala s památníčkem a sbírala podpisy. Chtěly se pak svým vzorům přiblížit. A třeba po Helsinkách (mistrovství světa v roce 1983) si hrály na Jarmilu a Bugiho (Kratochvílovou a Bugára), chtěly být námi. I my jsme nějak přispěli k tomu, že děti více trénovaly, rozšířily atletickou základnu i u nás ve Vítkovicích.“
A jak je to s mladými atlety nyní? „Statistiku přesně neznám, ale z okolí svých známých vím, že hodně dětí skončilo kvůli koronavirové pandemii, během níž nemohly sportovat. Přestalo je to bavit, neměly motivaci, neměly se kde ukázat, protože nebyly závody. Kdo to překousl, zatnul zuby, tak pokračuje dál. Mnozí ale odpadli. Pozná se, kdo dělá sport od srdíčka. Když vás to baví, vydržíte,“ řekla Taťána Netoličková, která je ředitelkou Centra individuálních sportů Ostrava.
