„S trenérem jsme tehdy měli druhou nejsilnější názorovou krizi za deset let, téměř nás rozdělila. Připadalo mi, že zbytečně tříštím síly a že mě opustily i grify, které jsem dávno uměla,“ vypráví. Ale horké hlavy vychladly. S koučem si ujasnili pravidla hry. „Pořád se štěkáme, ale víc se respektujeme.“
I vlastní tělo konečně začalo s Rybovou spolupracovat. Vyhřezlá plotýnka, operace achilovky, to vše je zapomenuto? Najednou si libuje, jak má mnohem větší cit pro pohyb. „Moje páteř se musela přebudovat, jinak by ji plotýnka pořád dráždila. Dlouho trvalo, než si tělo do povědomí zafixovalo nový postoj,“ vysvětluje.
Poničenou achilovku dlouho chránila vložkami do bot. „Teď se noha vrací do normálu. Je až neuvěřitelné, jak se tělo vyrovnává se zdánlivě neřešitelnými problémy.“
Ve středu nastoupí Rybová na mítinku v Bydhošti proti tyčkařské carevně Jeleně Isinbajevové. „Což bude jiný závod než ve Valencii, celý podřízený Jeleně. Ale je mi to v podstatě jedno,“ povídá.
Halový evropský šampionát v Birminghamu naopak Ruska vypouští. O to větší šance se otevře pro ženy, které za ní vždy soupeřily jen o stříbro. „Jo a nějaké noviny pak napíšou, že to bylo laciné zlato, co?“ vtipkuje Rybová. „Přitom holek, které mají letos skočeno přes 460, je v Evropě hromada.“ Přesněji řečeno: osm.
Svůj rekord z Valencie nepovažuje Rybová za ideální skok. „Třeba se mi povede až v Birminghamu. Nebo někde na pouťáku. Nikdy nevíte,“ přemítá. Možná skáče poslední sezonu. Nebo vydrží až do her v Pekingu. „Mám pocit, že se mi teď trénuje líp a svobodněji. Žádný tlak, ať už od Dukly, trenéra nebo finanční, mi nepřivodí pachuť do skákání.“
Půl týdne pobývá v Praze, půl týdne je s manželem, desetibojařem Jiřím Rybou v Kostelci. Prodávají firmu, která organizovala amatérské sportovní soutěže.Ale až jednou opravdu odloží tyče, budoucnosti se nebojí. Na FTVS vystudovala fyzioterapii. „Zařídím si vlastní rehabilitační studio. Říká se přece: ševče, drž se svého kopyta. Už teď se na mě obracejí lidé, abych jim pomohla s léčbou.“
