„Ale třináctka je přece taky dobrá, ne?“ reagoval s úsměvem na vyhlášení ankety rodák z Vysočiny, který 10. října oslavil třiatřicáté narozeniny.
Opravdu vás nemrzí, že jste se nedostal mezi desítku nejlepších?
Ne, protože v ní jsou lidé, kteří do ní skutečně patří. Nikdo se tam nedostal jen proto, že by mu někdo nadržoval. A že jsem třináctý? To je pro českou atletiku dobrá zpráva. Ukazuje to, že máme z čeho vybírat. Ani bronzová medaile z halového mistrovství Evropy nemusí stačit.
Petr SvobodaČeský atlet Petr Svoboda se narodil 10. října 1984 v Třebíči, ale odmalička vyrůstal v Budišově. Je specialista na překážky, v roce 2011 se stal halovým mistrem Evropy na 60 m překážek, v roce 2009 byl ve stejném závodě třetí. Jeho kariéru brzdila častá zranění, v 29 letech ji dokonce na čas přerušil, ovšem v roce 2014 se úspěšně vrátil finálovou účastí na ME. O dva roky později pak odjel s českou výpravou na olympiádu do brazilského Ria a letos na jaře vybojoval na halovém evropském šampionátu bronz. |
Takže tuhle třináctku neberete jako nešťastnou?
Kdepak. Už totiž neřeším, jestli mají podle pověry některé věci přinášet smůlu. Jako že se třeba musím oholit v den závodu. Tři roky jsem dělal všechno možné, co nosí štěstí, a vždycky to stálo za velký... nic. Teď to beru spíš naopak. Když někdo říká, že je to smolné číslo nebo smolný den, odpovídám, že v tom případě mě určitě potká něco dobrého. (usmívá se)
Byl jste se na vyhlášení atleta roku podívat osobně?
Ne, poslední tři týdny trávím na soustředěních na Zadově a v Nymburce. A jsem z toho úplně nadšený.
Ovšem předpokládám, že televizní přenos z vyhlašování jste si asi ujít nenechal. Nebo se pletu? Mimochodem, co říkáte na veřejnou žádost o ruku vašeho kolegy Adama Helceleta?
Takové vyznání lásky je samozřejmě krásné, takže proč ne.
Jinými slovy si dovedete představit, že byste něco podobného také zinscenoval?
To ne. Já jsem v tomhle směru spíš komornější. Nemusím se hned dělit s celým národem. Ale nemyslím to nijak ve zlém. Pokud se to někomu líbí takhle, tak je to fajn. Já na jednu stranu jsem sice v určitém stylu exhibicionista, ovšem zrovna v tomhle ne.
Dobrá, pojďme k vašemu zmiňovanému soustředění. Na oblíbené Kanárské ostrovy se letos nechystáte?
Ale ano, odlétám za čtrnáct dnů. Už tam pojedu minimálně po osmatřicáté. Jedná se snad o největší sportovní centrum v Evropě. A mně jako línému sprinterovi vyhovuje, že je tam vlastně všechno v jednom areálu. (směje se)
Takže pro vás je Lanzarote opravdový ráj?
Doslova a do písmene. Už jsem tam jako doma. Těším se moc. Taky třeba na tým, který se tam stará nejenom o animátorské programy, ale i o spoustu jiných věcí. Ti lidé, když mě vidí, mi hned říkají, na kterých závodech mě sledovali. Je s nimi zábava.
Nesnažili se vás přesvědčit, ať se zapojíte do programu? Například pěveckým vystoupením? S tím přece máte svoje zkušenosti...
(směje se) Já vím, narážíte na moji tři roky starou písničku. Je pravda, že mě tehdy hecovali, abych jim zazpíval, ale ono je něco jiného zpívat s playbackem, nebo bez něj. Nemělo cenu ty lidi trápit.
Na první pohled působíte hrozně optimistickým dojmem, vzbudíte se také někdy se špatnou náladou?
No jejda, každou chvíli. Ale naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě z ní brzy dostanou. Obzvlášť přítelkyně, která vždycky řekne: To spolu zvládneme. A pro mě je to pokaždé obrovská vzpruha. Navíc jsem teď změnil trenéra, takže mám i jinou tréninkovou skupinu. Já zkrátka pořád hledám další a další drobnosti, aby ten motor ve mně měl dál na co jet. Teď to řeknu asi hodně blbě, ale potřebuju to správné palivo.
Kdo je vaším novým trenérem?
Není nový. Vlastně jsem takový navrátilec. Vrátil jsem se k Luďkovi Svobodovi. Popravdě řečeno se mi to nechce moc komentovat, každopádně to beru jako dobrý krok. Nebyl nikdo, komu bych v překážkách věřil tak, jako právě jemu. Já už jsem hodně věcí vyzkoušel, třeba u Dana Hejreta jsem se dost naučil, a teď chci tohle všechno pod Luďkem skloubit dohromady.
Pokud se nepletu, tak právě s Luďkem Svobodou jste kdysi jezdíval na Zadov...
Přesně tak. Jezdili jsme na Šumavu, když jsem začínal. Mám na Zadov jenom samé krásné vzpomínky. Je to taková nostalgie. Okamžitě se mi vybavilo, jak tehdy bylo všechno v pořádku, neměl jsem žádné problémy... A teď se to drží stejně. Nic mě nebolí, z čehož mám hroznou radost.
Jak tedy zní váš plán na rok 2018?
Co se závodů týká, mám úplně jasno. Jediná smůla je, že překážky nejsou ve World Challenge, tedy v těch čtyřech mítincích. Ale i tak jich je dost. A já jsem optimista. Je jasné, že bude záležet, jak to bude se zdravím, ale teď se cítím skvěle. Řeknu to jenom jednou a právě teď: Věřím si na hodně dobré věci. Po dlouhé době cítím, že moje tělo a já táhneme za jeden provaz.
A co blížící se Vánoce, stihnete je letos v Česku, nebo budete v té době pořád ještě na Lanzarote?
Určitě je stihnu. Už jsem ve věku, kdy chci trávit s rodiči hodně času. I když konkrétně na Štědrý den budu asi jen s přítelkyní, pak ale vyrazíme po příbuzných. A už se na to zase moc těším.
