Nemohl sehnat zaměstnání, i když má diplom inženýra ekonomie. Jednatřicetiletý muž rozesílal životopisy do firem v severních Čechách, ovšem marně. "Všichni odmítli. Ze školy jsem přece jen už pět let, chybí mi praxe a tu chtějí všude," ví své. Mnohem raději by zůstal u sportu, vždyť se mu věnoval celý život, jenomže nemůže.
Je mu zapovězen, možná navždy. "Doživotní diskvalifikace..." vysvětluje Miroslav Menc. "Jako trenéra by mě asi nikde neschválili. Bavila by mě i práce na sportovním gymnáziu, ale to je stejné, a navíc mi chybí pedagogické vzdělání. Snad jen někoho trénovat pro radost."
A tak dělá dispečera. "Vysokoškolské vzdělání na to nepotřebujete, jedná se většinou o papírování, ale i takovou práci se musíte naučit." Zanedlouho si sedne s kamarádem za volant nákladního automobilu a pojede na sever Evropy, aby si okoukl, co jeho nová profese vlastně obnáší.
Se svými schopnostmi by se mohl věnovat třeba exhibičním soutěžím silných mužů. "Neexistují tu dopingové kontroly. Ti kluci asi něco berou, ale já jsem nic nevzal a nebudu s tím na stará kolena začínat. Ne, kamiony nikde tahat nebudu," pravil rázně Menc. Uvažoval, že by zkusil silový trojboj, ale při něm si moc peněz nevydělá a musí přece živit rodinu.
Na sport zanevřel. Jenom si občas zajde do posilovny, aby se udržoval a shodil nějaké kilogramy, které v normálním životě neuplatní. A jeho kdysi tolik milované odvětví? V televizi se díval na vyhlašování českého atleta roku a bylo mu všelijak. Pár dní byl hodně rozladěný.
"Nikomu nezávidím. Ale proč oni můžou a já ne," honilo se mu hlavou. Chce na sport zapomenout, vyhnat ho z myšlenek, ze svého života, nepřemítat o tom, že něco dokázal, že má kopu medailí, že byl na olympiádě. "Nanejvýš si zajdu pokecat s kamarádem kladivářem Vláďou Maškou, abych věděl, co se teď v atletice děje," mávne rukou.
Mencovu kauzu arbitrážní rada Českého atletického svazu loni v říjnu uzavřela. "Složil jsem tři tisíce korun a obrátil se na rozhodčí komisi Českého olympijského výboru. Postoupil jsem ještě případ civilnímu soudu, válí se tam už měsíc," vypočítává. Bývalý koulař se odvolává i k arbitrážnímu panelu mezinárodní federace IAAF. "Je to těžké, ale horší by bylo, kdybych se zabil. Musím se smířit, že se můj život změnil," dodává.
