„Kdyby se musela zrušit celá venkovní sezona, ovlivnilo by nás to velmi tristně. Dostáváme dotace na činnost, takže vůbec nevíme, co se bude dít. Státní rozpočet se hýbe ze dne na den a sport bude nejspíš vzhledem k daleko větším problémům odsunut na druhou kolej. Menší kluby i my můžeme mít velké problémy s ekonomickým přežitím a se zajištěním činnosti,“ přiznává předsedkyně Hvězdy Iva Tlapáková.
V jakém režimu teď Hvězda funguje?
V podstatě v úplně nouzovém, stejně jako celý stát. Stadion je uzavřen a je přístupný pouze našim zaměstnancům a závodníkům, které máme pod smlouvou. V našem případě se to týká asi pěti lidí. Ostatní atleti trénují individuálně mimo stadion v domácích podmínkách. A děti vůbec, tam jsme trénink ukončili ještě těsně před vyhlášením nouzového stavu z bezpečnostních důvodů. První týden jsme si žili ještě dobře, protože jsme se mohli scházet alespoň v omezeném počtu třiceti lidí, ale pak se to stoplo se vším všudy.
Z čeho čerpáte informace o aktuální situaci?
Ze své pozice se musím zařídit jako běžný občan, nicméně atletický svaz už vymýšlí individuální tréninky přes internet a snaží se nám situaci ulehčit. Mají to ale velmi obtížné profesionální atleti, kteří v tuto chvíli vůbec netuší, na co vlastně trénují. Nevíme, jestli se budou konat jednotlivé soutěže atd. Tak jak je ztracená celá společnost, tak jsou i sportovci. V tuto chvíli jsou zrušené všechny atletické soutěže do konce dubna a vypadá to, že i do května, to už víme.
Jste předsedkyní Hvězdy Pardubice, co vaše práce obnáší?
Něco mezi manažerem, trenérem, psychologem a vyjednavačem se všemi možnými institucemi. Snažím se být v kontaktu se všemi lidmi v našem oddílu přes trenéry jednotlivých kategorií. Máme 900 členů, což se logicky nedá řídit přímo, na různé úvazky u nás pracuje pětadvacet lidí a přes ně se všechno pokouším řídit.
„Nevím, jestli by nám nebylo lépe spíš na vrcholu I. ligy než na chvostu extraligy.“ |
Dvě nejvyšší funkce ve Hvězdě zastávají ženy (místopředsedkyní je bývalá koulařka Jana Kárníková), děje se to i v jiných atletických oddílech?
Určitě ano, ale stále jsme v menšině. Jako předsedkyně i jako trenérka se neustále pohybuji v tvrdém mužském světě. Někdy je to nevýhoda, třeba na poradě extraligových týmů jsem jediná žena, ale na druhou stranu mám pocit, že při nějakých vyjednáváních se muži chovají trochu galantněji.
Nedávno vám bylo padesát, stihla jste to s ohledem na pandemii koronaviru vůbec oslavit?
Ano. A zvládla jsem se i provdat těsně před tím, než se všechno uzavřelo. Proběhla malá party v kruhu atletů přímo na stadionu souběžně s končící halovou sezonou.
V některých sportovních klubech hrozí, že šéfové budou muset svým členům vypovědět smlouvy. Je něco takového ve hře i u vás?
Tolik ne, máme to trochu jinak. Dá se říct, že profesionálních a poloprofesionálních atletů máme skutečně zhruba pět. Ti mají nějaký úvazek i jinde. Buď jako trenéři, nebo organizační pracovníci. Například Lada Vondrová má plný úvazek ve VSM USK Praha, tam to je v pohodě. Nepřerušila trénink a jen sleduje zprávy.
Lada Vondrová tedy už nepatří Hvězdě Pardubice?
Přesně tak, od pátku 20. března už bohužel ne. Dostali jsme za ni drobné výchovné a od následujícího měsíce je členkou USK. Byl to ale naprosto logický a předpokládaný vývoj, vrcholoví závodníci z krajů se odcházejí centrálně připravovat většinou právě do Prahy. Konkrétně kolem Lady bylo rušno poslední dva roky. Trenéři teď musí zase nějakou takovou běžkyni najít mezi dětmi a vychovat si ji.
Jak Vondrovou ze své pozice vnímáte?
Je to talent, který u nás v republice několik let nebyl. Loni byla koneckonců vyhlášena atletickým objevem roku. Takových dětí opravdu není mnoho, Lada je naprostá výjimka. Má obrovský fyzický potenciál, je velmi pracovitá a atletice podřizuje skoro vše. Bude ale záležet také na tom, jestli to zvládne její organismus.
Váš další přední závodník Jiří Vondráček naopak plánuje ukončit kariéru, rozmlouváte mu to?
Prožívá teď trochu krizi, ale snažím se jeho rozhodnutí zvrátit. Vzal si několik dní na rozmyšlenou a upřímně se mu teď bojím zavolat. Jako předseda klubu to samozřejmě musím udělat, ale mám obavy, jak se nakonec rozhodl. Doufám, že sezonu dojedeme, protože extraligový tým bude opět bojovat o udržení a vůbec to nebude mít lehké, můžeme i spadnout.
Skutečně?
Je to tak. Když vidím, jak se to celé vyvíjí, tak si říkám, jestli by nám nebylo lépe na špičce první ligy než na chvostu extraligy.
To by ale znamenalo méně peněz...
Myslím si, že o mnoho ne. Generální partner Chládek a Tintěra je nám dlouhodobě nakloněn, jeho příspěvek na naši celoroční činnost je pořád podobný. A co se týče dotací, tak dotační titul na extraligu není téměř žádný. V kontextu dalších sportů ve městě je atletika trochu popelkou a ještě asi dlouho bude.
Na druhou stranu se začíná mluvit o miliardovém projektu Dukla sportovní, na něj se těšíte, ne?
Jasně, že ano. Chceme důstojné podmínky nejen pro zimní přípravu, hlavně zajištěná tahle část sezony by nám ulehčila situaci. Zrekonstruovaný stadion chceme, ale svým způsobem se trochu bojíme, jak zvládneme provoz v době stavby i potom v nových podmínkách. Zatím přesně nevíme, jak bude Dukla sportovní provozována. Určitě to nebude jen pro nás, budou se tam soustřeďovat i jiné sporty, pokud se najde rozumný kompromis, budeme jen rádi. Původním záměrem byla malá tréninková hala „jen“ za 40 milionů, ale soutěž dopadla jinak.
Současná situace je pro vás hodně náročná, máte vůbec prostor na odpočinek?
Ve standardním režimu odpracuji nějakých 250 až 300 hodin měsíčně, teď jsem už druhý týden zděšená, že mám prázdný diář (směje se). Dodělávám účetnictví a resty, píšu tréninkové plány. Svěřenci mi posílají videa, jak někde v Přelouči hází koulí ze silnice do pole a domácí posilovnu, odrazová cvičení dělají na schodištích v panelovém domě. Jsem jak Alenka v říši divů.
Právě mládež je další nedílnou součástí Hvězdy. Kolik dětí v současné době máte?
Asi pět set. Mládežnická atletika se hodně změnila, moje generace začínala s atletikou v nějakých třinácti letech. Rok dva setrvala obecná příprava a pak hned specializace, kdežto dneska bereme do přípravky děti už od pěti šesti let. Atletiku zkoušejí formou her a imitací, s pomůckami k jednotlivým disciplinám. Doopravdy provozovat a pilovat je začínají až zhruba v deseti letech. Tam se začínají profilovat.
Konkrétní specializaci jim pak doporučí trenéři?
Ti zkušení velmi brzy poznají, co bude a nebude z konkrétního dítěte. Je mu to pak ale občas těžké vysvětlit. Když se třeba malá holčička zhlédne v tom, že bude další Bára Špotáková, i když to zrovna u ní nepřipadá v úvahu. A někdy to není legrace vysvětlit ani rodičům. (směje se)
Kolik dětí vám pak výhledově u atletiky vydrží až do dospělosti?
Klub jako my vychová jednoho až dva extraligové atlety z ročníku, kteří vydrží do devatenácti a déle. Veliký zlom přichází na konci základní školy, kdy máme velký odliv dětí. A další následuje po maturitě, tam pak mládež začíná řešit i jiné věci. To tak je ale ve všech sportech, tím nejhlavnějším úkolem pro nás je hlavně vytáhnout děti od počítače, aby neproflákaly pubertu.
Iva TlapákováNarodila se 8. března 1970 v Pardubicích. Atletice se začala věnovat až v patnácti letech během prvního ročníku střední školy, její disciplíny byly hod diskem a kladivem. Na republikové úrovni se držela až do svých třiceti. V té době už byla také dva roky ekonomkou a sekretářkou Hvězdy Pardubice, kterou posledních šest let vede z pozice předsedkyně oddílu. Od roku 2003 má trenérskou licenci a již deset let se věnuje koučování mládeže. Vede koulaře, diskaře a kladiváře ve věku patnácti až dvaceti let. |
Co když chce rodič dát své dítě do Hvězdy Pardubice?
Ať jednoduše přijde k nám na stadion, bereme každé dítě, které má o atletiku zájem. Během měsíce si vše otestuje a uvidí se. Jde o to si hlavně vyzkoušet pohyb a okouknout prostředí, pak už je na trenérech, aby děti zaujali a bavilo je to s námi.
Vy sama za sebou máte diskařskou a kladivářskou kariéru. Dá se to s dnešním sportem porovnávat?
Těžko. Z mých starých tréninkových plánů zůstala pouze kostra obecného a speciálního posilování. Něco málo používám u lepších závodníků, jinak se všechno velmi významně proměnilo.
Jak na svá závodní léta vzpomínáte?
Vybavují se mi hlavně všechny účasti na republikových šampionátech. Nebylo za nás žádné mistrovství Evropy a světa, měli jsme takzvané „družby“. Skončila jsem záhy s nástupem na vysokou školu na úrovni nějakých 50,46 metrů diskem. Dneska by to byl asi druhý český výkon, ale nikdy jsem nedosáhla na špičkové soutěže. Největším úspěchem je asi v osmnácti letech šesté místo na družbě, na konkrétní výkon si už ale nevzpomenu.
Váš syn Jan je koulařem Hvězdy, to nejspíš kvůli vám, ne?
Když se v tom jako rodič pohybujete, tak samozřejmě dítě jde s vámi. Honza měl ale zpočátku k atletice naprostý odpor, nesnášel ji. Musel si projít víceboji a všestrannou přípravou, kterou neměl rád. Pak se ale chytil u házení a je to v pohodě. Dnes patří do širší české špičky, třetí až páté místo na republice je pro něj dobré. Uvidí se co dál, každý si na tu špičku prostě nesáhne, já považuji za největší úspěch, že u toho sportu zůstal a trénuje u nás další malé děti. Z řady závodníků vyrostou špičkoví rozhodčí, tělocvikáři, nebo právě koučové. A to je možná důležitější než samotný výkon během kariéry.
