Jakube, mají už všechny ty medaile svá místa?
Zatím ne. Mám je ale pečlivě schované ve skříni. Třeba nějaké pěkné místo najdu a budou mít o honosnější prostory.
Máte uchovanou i nějakou vzpomínku na devadesátimetrový hod?
Mám číslo. Je fakt, že si čísla moc neschovávám, ale to z Dauhá mám.
Rok 2022 asi pro vás bude mít přízvisko životní, že?
Každopádně. Samozřejmě olympijská medaile je olympijská medaile. Ta se nedá ničím vyrovnat. Jsem ale hrozně rád, že jsem měl letos medaili na mistrovství světa i Evropy a ještě víc, že jsem hodil devadesát metrů. Byl to celoživotní sen, posledních sedm, možná deset let mi je všichni mlátili o hlavu. A to, že se mi povedly hned prvním závodem, byla taková sladká tečka už na začátek.
Oštěpař Vadlejch je znovu Atletem roku, druhá skončila Špotáková |
Je pokoření této hranice víc než cenné kovy?
Je. Když se řekne devadesátimetrový oštěpař, znamená to tu úplně nejvyšší společnost. Devadesát metrů hodilo v historii jen velice málo lidí, jsem rád, že jsem jedním z nich. Na druhou stranu je přede mnou ještě dalších patnáct oštěpařů, rád bych nějaké překonal.
Co se vám z toho hodu nejvíc vybaví?
Nejvíc si paradoxně pamatuju pocity z pokusu, který mu přecházel. Organizátoři nám nestihli namalovat vzdálenostní čáry. Nevěděli jsme, kam házíme. Odhodil jsem, cítil jsem, že to byl dobrý hod, ale ani zdaleka, že to bude 89,87 metrů. V ten moment jsem věděl, že ten den můžu hodit extrémně daleko.
Což se potvrdilo. Další pokus už devadesátku překonal. Přesněji jste hodil 90,88 metrů.
Nedokážu říct, proč se mi to najednou povedlo. Navíc v prvním závodě sezony. Devadesát metrů je magických v tom, že se musí sejít i ostatní věci - třeba počasí. Nezáleží jen na samotném atletovi. Je to tedy i otázka okolností.
Letos se vám navíc narodila dcera. Jak velkou zásluhu má na vašich výkonech právě rodinná pohoda?
Myslím, že má zásluhu obrovskou. Dodává mi takový klid. Mám ženu, která sportu naprosto rozumí, protože ho sama profesionálně dělala. Chápe, že jsem schopný nebýt dva měsíce doma. Ví, že to je potřeba, takže to tiše trpí. Pravda, někdy i netiše (úsměv). Dcera Emča je zdravá, což je taky základ. Je značně slyšet, což je taky super. Všechno je ideální.
Jak si užíváte posezonní volno?
Myslel jsem, že budu jenom odpočívat, ale nakonec bylo aktivní. Čtrnáct dní v Tatrách, nachozené největší vzdálenosti. Moc jsem si to užil, velká spokojenost. Měli jsme i krásné počasí, sice napadla spousta sněhu, ale o to to byla větší dřina.
 |
Nejste takový typ, co by dokázal jen ležet a odpočívat?
Zhruba týden to vydržím. Pak se začnu kroutit, slintat po pohybu (smích).
Vyhání vás pak ven i manželka?
Ta ne, ta mi naopak říká: Musíš odpočívat, jsi bolavý, deset měsíců jsi byl v zápřahu. Jak ale povídá Bára Špotáková: Člověku rychle otrne. A já jsem ten typ, co mu otrne hned po pár dnech. Letos to bylo podobné.
Kde plánujete přípravu na další ročník?
Nejdřív to budou tři týdny v Česku ve Špindlerově Mlýně, pak se pojedeme na dva týdny lehounce ohřát a ofoukat na Lanzarote. V lednu klasický Nymburk, pokud nám ho nezavřou. A od února Afrika a možná další teplo v Turecku.
Očekávání budou od příští sezony jistě znovu velká. Cítíte to podobně? Připouštíte si ten tlak?
Nastavení do závodů mám pořad stejné. Ale na druhou stranu bych lhal, kdybych řekl, že nevnímám okolí. Letos na světě i na Evropě jsem vnímal, co si druzí myslí, tedy, že bych mohl mít medaile. Musím ale říct, že mě to posilovalo, určitě to nebyl nějaký stresor.
