"Ale pro mě je zlatá, ať má barvu jakou chce," říkal překážkář Petr Svoboda. "Je to pěkný pocit mít první velkou medaili a ještě ke všemu tak hezkou a se svým jménem napsaným vzadu. Doufám, že se to ještě někdy bude opakovat."
Zklamání z toho, že je "jen" bronzový, z něj už dávno opadlo. I bronz oslavil, jak se sluší a patří. "Proto jsem dneska unavený. Samozřejmě, že ne z alkoholu. Já nepiju," říkal s potutelným výrazem ve tváři. "Měl jsem jedno pivo a šel jsem spát. Dneska mě to prostě seklo," pokračoval.
U onoho jednoho piva si s trenéry a manažerem povídal až do čtyř do rána. "Měli jsme si co říct." Ani v tak dlouhém večeru mu ovšem jedna sklenka zlatavého moku nevyprchala a nezteplala. "Podchytili jsme to. Měli jsme ledničku a nalévali pivo po hltech," líčil Svoboda s téměř vážnou tváří.
V pátek slavil bez medaile, v sobotu mohl vyrazit ještě jednou s kovovým kolečkem na bílé stužce na krku. "Čím já ale teď budu slavit, když jsem tam unavený? Asi přejdu na kakao."
To Lucie Škrobáková, stříbrná překážkářka, měla sil dost. Medailový večer ukončila už v půl jedné. "Nebylo to ono, chyběla ta placka. Doufám, že se mnou dneska někdo půjde," říkala chvíli poté, co sestoupila ze stupňů vítězů, na nichž by ji čekal málokdo. Co na nich člověku, který před časem málem seknul s kariérou, běží hlavou? "Smíšené pocity. Radost, zadostiučinění. Nevýslovné štěstí."
Rukou občas pohladila stříbrnou medaili. "Je na ní moje jméno, nikdo mi ji nevezme."
Ukáže ji rodičům a známým. "Všem lidem, co věřili, že to někdy dokážu." Už v pátek jí mobilní telefon zavalily gratulace. "Seděla jsem na dopingové kontrole a nestíhala odepisovat." Nejvíc ji potěšila zpráva od Roberta Změlíka, bývalého olympijského vítěze v desetiboji. "Napsal, že jsem hvězda dne a ať zářím co nejdéle. To mi srdíčko zaplesalo."
Vůbec ji netíží, že za zlatem zaostala o pouhé tři setiny vteřiny. "Tohle mi na mysl ani jednou nepřišlo," uvedla Škrobáková. Sama sebe překvapila národním rekordem 7,95 vteřiny ve finále. "Zatím jsem schopná rozdýchat stříbro, ale ten čas mi vůbec nedochází."
První velkou medaili získala na juniorském mistrovství Evropy v roce 2001. "Byla bronzová. Tahle je stříbrná. Kdyby to mělo ještě někdy cinknout, doufám, že bude zlato. Ale snad to nebude trvat osm let, tak dlouho už asi nevydržím."
Svoboda v další medaile pevně věří. "Tuhle jsem si dal za cíl a mám ji. Kladu si další a další mety." Je sebevědomý, i díky nevyzpytatelnosti překážek si troufá pomýšlet na skalpy hvězd jako je světový rekordman Dayron Robles. "Pro mě nic není nereálné. Třeba se to nestane, ale já budu doufat, věřit a dělat pro to maximum."
