„Ta kniha je o tom, jak jsou vojáci cvičeni, aby při mučení nic neřekli a aby tu bolest ovládli mozkem,“ vypráví mílař Holuša. „Všechno to vychází z hlavy. Ta kniha mi může pomoci i v mé disciplíně.“
Hned se tedy nabízí otázka: je i patnáctistovka jistým druhem atletického mučení? „Patnáctistovka bolí,“ odvětí. „A ano, někdy může být i mučením. Nejvíc asi na tréninku. V závodě jsem pak často v transu.“
Byl v něm, když si v zimě v O2 areně po úchvatném finiši řekl o titul halového mistra Evropy. Tak začal Holušův rok snů. Jeho dalším vrcholem se stala Diamantová liga ve Stockholmu, kde v červenci časem 3:34,26 konečně překonal 32 let starý český rekord.
Nyní by mohl přijít třetí zlatý hřeb na světovém šampionátu v Pekingu, který za tři dny začíná.
Jenže po měsíci bez závodů je Holuša nejistý. Zvlášť když v Praze trénoval dva týdny na Julisce v často až nelidských parnech. Jistě, mohlo jít zároveň o dobrou přípravu na často extrémní pekingské počasí, ale zároveň...
„Chodil jsem v Praze odpoledne běhat a myslel jsem, že to se mnou sekne,“ vypráví. „Po hodině se mi chtělo brečet. A před spaním jsem se zaledovával ve vaně, abych vůbec usnul. Když jsem neusnul do dvou v noci, můj organismus zase začal topit a já už nezabral.“
V redukovaných světových tabulkách roku (max. tři atleti na zemi) mu patří 18. místo. Přesto tvrdí: „Věřím, že s kýmkoliv mohu závodit, i s Afričany.“ Na šampionátech se běhá pomaleji než při mítincích a on by mohl stejně jako v pražské hale těžit z mocného finiše.
„Jenže v hale umím běhat taktičtěji než venku,“ připouští. „V hale už přesně vím, co mám udělat, zatímco venku, kde je víc prostoru, to ještě není tak excelentní. Když je venku pomalejší závod, tím víc se při něm srovnávají rozdíly a za každou taktickou chybu se pak víc platí. Sice mi takové závody vyhovují, ale nesmím je pokazit takticky.“
Je přesvědčen, že současná nervozita z něj po rozběhu opadne. „Vždycky ji po prvním kole setřesu. Pokud rozběh dopadne dobře, tak potom už budu kousat. Hodně kousat. Vzpomenu si na Stockholm a budu nebezpečnej.“
Kam až by se chtěl prokousat?
„Do finále.“
A v něm?
„To se zeptejte po semifinále.“
Holušovo tělo je určitým „muzeem“ významných momentů jeho kariéry. Na hruď si nechal vytetovat logo pražského halového mistrovství. Na paži si zase připomíná svoji první cestu na olympiádu, právě do Pekingu 2008. Jak památná bude pro něj ta s letopočtem 2015?
