„Já teď nerozumím svým pocitům. Jsem jen happy, spokojená,“ vykládala nová šampionka česky, když v novinářské mixzóně přeskakovala z japonštiny do angličtiny i češtiny. Jistě, poněkud lámané, ale zároveň sympatické.
Už loni ji kouč David Sekerák přivedl ke světovému bronzu v Eugene.
Teď je úplně nejvýš.
„Nemám v Česku rodinu, ale trenérova rodina mi hodně pomáhá. I mladí, co se mnou trénují,“ pochvalovala si pětadvacetiletá atletka.
A ten úžasný zvrat v poslední sérii?
„Měla jsem po prvním pokusu trochu křeč v pravém lýtku, pravá noha tolik nefungovala při rozběhu, házela jsem nahoru a trochu doprava. To bylo moc. Poslední pokus tam byl. Já jsem vždycky na poslední pokus dobrá. Ale vůbec si ho nepamatuju.“
Haruka Kitagučiová přijímá gratulace od svého českého trenéra Davida Sekeráka
Podobně hovořila Barbora Špotáková o vlastním zlatém šestém pokusu na hrách v Pekingu 2008. A náhoda tomu chtěla, že právě Špotáková nyní na stanovišti České televize poslední hod Kitagučiové spolukomentovala.
„Takhle se vyhrává. Haruka je bojovnice, zapsala se do dějin,“ vyzdvihovala světová rekordmanka, když opustila komentátorské stanoviště. „Je festovní holka, má potenciál a výbornou ruku. Musela oštěpu obětovat hodně, když se rozhodla žít v Domažlicích. Ale určitě Davida poslouchá jako hodinky, to Japonci umějí. Mají řád a přináší to ovoce.“
Kouč, o němž byla řeč, si mezitím vychutnával svůj obrovský okamžik radosti.
„Přišla ke mně jako dorostenecká mistryně světa,“ vzpomínal David Sekerák. „Věděl jsem, že má potenciál. Cílil jsem s ní až na mistrovství světa v Tokiu 2025. Ale přišlo to dřív, než jsme čekali.“
Věřil jste do poslední chvíle, že může vyhrát?
Věřil. Po čtvrtém i pátém pokusu jsem jí říkal, aby házela trošku doprava, protože předtím házela oštěp z krátké ruky a nemohli jsme ho dostat na dlouhý oblouk, aby letěl. Já věděl, že těch 66 metrů v ní je, že je musí dát. Říkám jí: Pojď riskovat. A najednou to tam bylo. Přitom po prvním pokusu dostala křeč do lýtka, což byl průšvih. Nutili jsme ji co nejvíc pít, protahovat se. A od čtvrtého pokusu už byla ready.
Česká husí kůže u japonského průlomu. Oštěpařský bronz ukuli v Domažlicích |
Je poslušná? Plní pokyny v závodě?
Určitě. Komunikuje, chápe. Dívá se i na záznamy na velké obrazovce, a potom si to trošku srovná v hlavě a čeká ode mě na informaci, jestli je to tak, jak si myslí. Na tohle je hodně šikovná.
Byla před finále nervózní? Dolehla na ni role favoritky? Vždyť letos vévodí světovému žebříčku.
Byla nervózní jak prase. Ale před kvalifikací to bylo ještě horší. Já jí před kvalifikací říkal: Buď v klidu a jednou to tam švihni. Ale vyšlo to až druhým hodem v kvalifikaci.
Navenek každopádně působí nesmírně optimisticky, neustále se směje.
Je pozitivní. Samozřejmě, když je naštvaná, je naštvaná. Umí zvýšit hlas. Ale vztah máme dobrý. Umíme k sobě najít cestu. Dneska před závodem jsme přišli na hotel a jídlo tam stálo za ho.... Říkám Haruce: Nech to, jdeme radši do japonské restaurace. Tak jsme tam nechali talíře na stole a šli do japonské, protože jsem věděl, že se potřebuje pořádně najíst. Prošli jsme se pět set metrů, byla supr nálada. Navíc ji v té restauraci poznali. Bylo to hezké, bylo to jiné.
Co si dala? Suši?
Ne, kuřecí s rýží. Měli tu japonskou rýži i nádherně naložené maso. Luxusní, i já jsem se najedl.
(Kitagučiová přitakává: „Na hotelu je jídlo nic moc, tak mě David vzal na japonské. Bylo to dobrý, ale po obědě jsem stejně nemohla spát. Ve čtvrtek odpoledne to bylo ještě horší, jen jsem koukala do stropu a srdce mi hodně bilo. Tehdy jsem byla dost nervózní. Ale když jsme přijeli na stadion, viděla jsem hodně známých tváří, to mě uklidnilo.)
Jaké pocity jste měl, když potom Kolumbijka Ruizová hodila ve finále za 65 metrů a ujala se vedení?
Furt jsem věřil. Byli vedle mě na tribuně moje máma i můj domažlický svěřenec Honza. Ten pořád říkal: Trenére to dá, to dá. Furt jsme si to opakovali. Sežral jsem dvoje bonbony. Ale jo, je to tam. 66,76 je její druhý životní výkon. Hodit na světové akci takový top výkon je prostě připravenost.
Co pro vás znamená, že trenér z malého českého města dovede svěřenkyni k titulu mistryně světa?
Teď mi psal brácha, že když jsem poprvé hodil za 70 metrů, v roce 2002, paní Zátopková povídala: O panu Sekerákovi ještě uslyšíte. A já jsem u toho oštěpu zůstal a teď slyší.
7. DEN MS: Vadlejch postoupil, Lyles má double, japonsko-česká radost v oštěpu |
Je to u velká motivace pro zbytek vaší tréninkové skupiny?
Nechci to nějak komentovat, ale Petra (Sičaková) měla být na tomhle mistrovství světa. Myslím si, že byla připravena líp než všechny ty tři holky, fyzicky určitě. Těch 54 metrů jako ony by hodila taky a myslím, že by překvapila, že by určitě hodila 58 nebo 59 metrů. Akorát jsme se nedostali v rankingu dost vysoko. Takovej je život. Doufám, že na Evropu se příští rok dostane a budeme hájit i tu českou vlajku, nejen japonskou.
Jak vůbec reaguje české atletické prostředí, že vedete elitní japonskou oštěpařku?
Myslím, že lidi, kteří tomu rozumí, tak fandí. Ale jsou i někteří zákeřní. Zrovna předevčírem jsem řešil stížnost na svaz. Stěžujou si na mě a posílají na svaz anonymy, že trénuju Japonku a jsem přitom zaměstnaný za svazové peníze. To by se vám chtělo brečet. Doopravdy, je tu hnus a špína, povím vám na rovinu. Teď jsem to řešil s vedoucím mládeže, který za mnou tady přišel po závodě jako první a říkal, že má hroznou radost. Před dvěma dny jsme si zrovna psali emaily, protože jsme museli odpovídat na takovéhle kraviny.
PŘED ROKEM V EUGENE. Český trenér David Sekerák se svou japonskou svěřenkyní Harukou Kitagučiovou poté, co na světovém šampionátu v Eugene získala bronz.
Přesto, v tradiční atletické anketě byste se letos mohl stát i českým Trenérem roku, nemyslíte?
Ne ne. V neděli vyhraje Kuba Vadlejch a s Honzou Železným srovnáme v Budapešti účty.
Jaká první slova jste řekl Haruce po finálovém závodě?
Že je nejlepší.
Oba jste vypadali velmi dojatí.
Určitě, pro mě je to vrchol a bude těžké na něj teď navazovat. Představte si, co se stane za dva roky v Tokiu. To si budeme muset koupit tank, někam ho zakopat a schovat se v něm.
Jaká bude oslava?
Myslím, že dlouhá.
Má ráda i české jídlo?
Všechno. Svíčkovou, guláš, jí to všechno.
Na co si z české kultury naopak nejobtížněji zvykala?
Asi na český přístup. Je jiný. Když v Japonsku řeknete, že je někde zákaz odbočení doprava, tak je tam zákaz odbočení doprava. A ne, že tam jako u nás najede dvacet aut. U nás lidi chtějí všechno ošulit.
Nehrozí, že by ji sláva mohla příliš pohltit?
Neee. Musíme jí od toho trošičku odpoutat, ale oni ti Japonci jsou pokorní. Haruka prostě není Češka. Svoji skupinu taky takhle vychovávám. Někdy s tím mám problém, že jsem moc přísnej a dochvilnej. Já nemám rád, když někdo přijde o pět minut později na trénink, vyhazuju proto lidi z tréninku. U Haruky se to nikdy nestane.
Je pro ni navíc výhodou, že je v Domažlicích stranou dění, že?
Určitě, to je pro ni supr. I když myslím, že teď se strhne trochu šílenství i v Čechách. Že by nám teď Japonci jezdili do Domažlic? No, může se to stát.
Jaké tam našla soukromé zázemí?
U mě v penzionu. Vybudoval jsem jí tam docela pěkný byt. Má v něm všechno, pračku, sušičku. Musí platit za popelnice. Je přihlášená, přišlo to všechno z cizinecké.
Kolik měsíců z roku vlastně v Česku tráví?
Vždycky přiletí v lednu a jezdíme na soustředění na Tenerife. Pak odcestuje na dubnové a květnové zahajovací závody sezony do Japonska. Po nich se vrací a zůstává u nás až do září. Teď dokončíme sezonu, vydáme se ještě do Eugene. A odtud pak Haruka poletí domů, já taky a na chvíli se rozloučíme.
