Byla to první věc, kterou Eugene Amo-Dadzie – samozvaný nejrychlejší účetní světa – v neděli ráno uslyšel. Klepání na domovní dveře. Až pozdě v noci se vrátil z životní cesty z Rakouska, takže byl rozespalý. Se zakalenýma očima, ale vzrušený z toho, kdo by to mohl být, vyskočil z postele a šel přivítat návštěvníky. Myslel si, že jsou to nějací kamarádi…
„Ale jakmile jsem viděl ty jejich prověřovací listiny, začal jsem bručet,“ smál se v narážce na britské antidopingové komisaře, kteří stáli na prahu jeho dveří. Chtěli po něm vzorek moči. „A já to beru. Je to určité potvrzení mého úspěchu.“
Ve třiceti letech je nejstarším sprinterem, který se objevil mezi elitou v Británii.
Ono se není co divit, Amo-Dadzie s atletikou začal až v šestadvaceti a minulý týden v rakouském Štýrském Hradci zaběhl stovku za 9,93, což z něj s náskokem dělá nejrychlejšího Evropana současnosti.
A mimochodem, taky čtvrtého nejrychlejšího Brita historie. Což není špatné na někoho, kdo pracuje jako účetní na plný úvazek a trénuje vlastně bez sponzorů a velkých finančních prostředků. „Pokud znáte někoho z Nike, Adidasu, New Balance, Pumy, Asics nebo z kteréhokoliv jiné sportovně zaměřené firmy, pošlete ho za mnou,“ žádal po životním výkonu se smíchem novináře.
Proč jsi to nezkusil dřív?
Jeho atletický příběh začal vlastně nevině. V roce 2018 hrál s kamarádem fotbal na hřišti, kde byla i atletická dráha. Amo-Dadzie z legrace zaklekl a stovkou prolétl tak, až jeho kamarád koulel očima.
„Podle mě bys měl vyměnit kopačky za atletické turfy a všem utéct. Proč jsi to nezkusil někdy dřív?“ ptal se ho.
Amo-Dadzie na to neměl odpověď. Vždycky byl rychlý, na střední škole jezdil po atletických soutěžích a opouštěl ji s osobním rekordem 11,3 sekundy. A to přesto, že nikdy pořádně netrénoval ani nebyl součástí tamního atletického klubu.
Plánoval, že by s atletikou pořádně začal na univerzitě v Nottinghamu, ale tam jeho pozornost upoutaly spíše dívky. „Řeknu to upřímně, atletika v tom období na mém žebříčku priorit klesla docela hluboko,“ směje se.
A tak jen roky poslouchal škádlení kamarádů, kteří mu neustále opakovali, že ve fotbale plýtvá svou expresní rychlostí, jíž utíká obráncům soupeře. Neřešil to, spokojil se s tím, že atletiku sledoval zpovzdálí. Až jednoho odpoledne v Londýně se rozhodl dát snu šanci.
Za jediný rok od prvního tréninku ve Woodford Green Athletics Club se dostal do semifinále britského šampionátu. Závodil s olympioniky jako Adamem Gemilim nebo Harrym Aikinesem.
Tahle debutová sezona mu přinesla osobní rekord 10,55, který pak snížil na 10,20 v roce 2021 a 10,05 v tom loňském.
Eugene Amo-Dadzie (uprostřed)
Velkou Británii pak poprvé reprezentoval letos v březnu na halovém mistrovství Evropy, kde skončil v semifinále na šedesátce. Málokdo ale tušil, co předvede minulý pátek ve Štýrském Hradci, kde nedal šanci nikomu
„Suprově jsem trefil start a pak už jsem si jen říkal, ať nepouštím nohu z plynu. Vzpřímil jsem se a měl jsem pocit, že fakt létám,“ vyprávěl. „Naklonil jsem se k čáře, a když jsem viděl, že čas začíná devítkou, bláznil jsem. Dá-li bůh, pod deset sekund poběžím ještě několikrát, ale poprvé je to vždycky speciální. Jeden z nejlepších dní mého života.“
Můj příběh dává smysl
Byť se mu ho někteří už snaží zkazit. V disciplíně, která má bohatou dopingovou minulost, už pár jedinců v diskusích vrhá stín na tohohle 30letého atletického mladíka. „Co že najednou běhá tak rychle?“ ptají se.
Amo-Dadzie to neřeší, kritika ho netrápí. Ví, jakou cestu za sebou má, a taky vítá šanci přidat se k tvrdému antidopingovému režimu. Bere to jako známku elitního sportovce.
„Vždy najdete lidi, kteří jsou skeptičtí k velkým věcem, jichž dosáhnete. Pokud ale znáte můj příběh, víte, že to dává smysl, vždyť jsem s atletikou sotva začal. A jsem velkým zastáncem čistého sportu. Má žena by vám řekla, jak jsem byl nadšený, když mi komisaři poprvé zabouchali na dveře. Beru to jako potvrzení mé práce. Nebudou klepat na dveře někomu, kdo běhá stovku za 10,8 sekundy,“ má jasno.
Teď ho každopádně čeká definitivní přechod k profesionálům, který ho nejspíš nemine. I přesto, že tento týden se vrací na školení pro účetního vyššího managementu realitní společnosti.
Až ho absolvuje, upře pozornost k hlavnímu cíli této sezony – k vybojování místa v britském týmu pro srpnový světový šampionát v Budapešti. Jak na stovce, tak ve štafetě na 4×100 metrů.
Se současnou formou by to neměl být problém. Jediná otázka je, čeho mohl dosáhnout, kdyby atletiku bral vážně před patnácti a více lety. „Mě to ale nezajímá,“ říká přesvědčeně. „Kdybych v osmnácti ukázal trochu potenciálu a dostal velkou smlouvu, možná bych si svůj talent ani neuvědomoval a pořádně nevyužil. Mám pocit, že jsem do sportu přišel ve správný čas, protože s hlavou, kterou jsem tehdy měl, bych se rychle ztratil. Baví mě, že mám jiný příběh než všichni ostatní. Že jsem účetní, který náhodou soutěží v atletice po celém světě.“
Náhodou už dávno ne. Amo-Dadzie je teď spíš sprinterem, který je shodou okolností i účetním.
