Sedmatřicetiletý Nool, olympijský vítěz ze Sydney 2000, zakroutil hlavou a odkulhal. Letos na jaře si totiž přetrhl Achillovu šlachu.
Desetibojaři jsou opotřebovaní, i Dvořák má problémy, zdraví ho výrazně trápí několik posledních let. Nyní ho bolí pata, zda bude skutečně poosmé na MS závodit, to se rozhodne příští týden.
"Já jsem holt takový inventář, s nímž se počítá, že bude mít problémy," podotkl v rozhovoru s novináři v ósackém hotelu Rihga Grand.
"Co já na to? Nic. Když jsem viděl Marlene na akreditaci...," jmenoval trojnásobný mistr světa sedmačtyřicetiletou sprinterku Otteyovou, jež se stane v sobotu nejstarší ženskou účastnicí v hisotrii MS.
"Vypadá skvěle, seděli jsme na obědě, skoro jsem se nenajedl, jak jsem koukal. Je vyžehlená v obličeji, parádní figuru, bicáky má větší než já," vykládal.
Byl psychicky nahoře, když se po příletu do Japonska cítil dobře. Sršel energií, potřeboval běhat, tak vzal zavděk osmdesátimetrovou "rovinkou" na chodbě v hotelu. "Lítal tam jak blázen," kroutil hlavou reprezentační kouč Václav Fišer. "Naběhal jsem tam kilometr a půl," smál se Dvořák.
Byl psychicky dole, když si v úterý při házení oštěpem zranění obnovil. "Ještěže jsem si ten oštěp do té nohy nezapíchl," podotkl sarkasticky. "Že jsem radši nejel s lékaři na výlet šinkanzenem do Kjótó," zalitoval při pomyšlení na nevyužitou možnost navštívit bývalé královské město známým rychlovlakem.
Ósaka? Betonové město
Průmyslová Ósaka, "betonové město", totiž vzhledem málokoho uchvátí. Přístavní mola, továrny, výškové budovy, několikapatrové silnice, mnohá přemostění či rozsáhlé metro.
"Všechno ženou do výšky a do země. Lidé žijí v tunelech jak krtci," připadá Dvořákovi. Zato japonská strava, to je jeho. "Teď už tady máme i evropské jídlo, trochu to zkazili," kritizoval na oko Japonce.
Zkusil prý všechno, sojové boby, rýži, ryby, mořskou trávu, speciální pasty, samozřejmě jí hůlkami. "Jako doma," usmál se. Jen častá zemětřesení v Japonsku ho děsí.
"Máme na pokoji návod, jak se chovat. Ale je to bohužel v tý jejich rozsypaný rejži," usmál se narážce na japonské písmo.
Ósacké vysoké teploty a vlhkost mu vadí. "Na stadionu to jde, ale chodit s batohem po městě, to jsem okamžitě durch," prohlásil. Problém je prý spíš klimatizace.
"Když jedu metrem, nemůžu se držet, protože ta tyč má deset stupňů," smál se. V noci obvykle z vedra prší, občas je bouřka. "Minule to ráno řachlo přímo u nás, že Sváťa (výškař Ton) nadskočil na posteli," vyprávěl.
Okna prý rezonovala. "Ta rána lítala mezi barákama snad pět minut," řekl. Jako nejstarší člen výpravy je nepsaným kapitánem týmu, přináší mezi ostatní klid, pohodu, legraci.
Pro pomoc si však za ním kolegové nechodí, protože prý "jsou profesionálové." Jediný, kdo chtěl po Dvořákovi radu, byl kouč výškařek Michal Pogány.
"Ty jsi harcovník týmu. Poraď mi, potřebuju si vsadit," zastavil prý Dvořáka. Neuměl totiž odhadnout, zda česká výprava přiveze z MS do dvou medailí, tři, nebo více. Co mu Dvořák poradil? Nic.
"Kamaráde, já vůbec nevsázím, nepomůžu ti," řekl mu s úsměvem. Když se Dvořák nebaví o atletice, vtipkuje, je bavičem okolí. Jakmile se ale stočí řeč na jeho "Achillovu" patu, oči mu zesmutní. Dokonce uvažoval, že s ohledem na malé šanc na dokončení závodu pojede domů. Za svěřenci, za rodinou. Takhle bude odpočívat a doufat.
"Štve mě to vrcholově, zvlášť, když jedu takovou dálku," litoval, ale žádné harakiri kvůli tomu páchat nehodlá. "Kdepak, život jde dál."
Marnost totiž necítí, bezmoc také ne. "Asi jsem zvyklej," podotkl. Dvořák není člověk, který by házel flintu do žita, ale za možnost závodit by každopádně dal všechno. "To se nedá vyčíslit," řekl.
