A pak se to v Německu stalo. V červených teplácích a s číslem 100 na hrudi se rozběhl, švihl celým tělem a oštěp letěl a letěl... A doletěl na metu 98,48 metru!
Jan Železný je trojnásobný olympijský vítěz, úspěšný funkcionář v nejvyšších sportovních patrech i trenér, který nyní cepuje hned čtyři velmi slibné české svěřence. A také mu samozřejmě patří světový rekord. Ve středu jeho báječný velehod oslaví rovných 20 let.
Tak pojďme vzpomínat. Jel jste do Jeny, na nijak zvlášť významný mítink, s cílem bořit milníky?
Útok na světový rekord se v technické disciplíně takto jasně vyhlásit nedá. Ale že je forma a že to může uletět nějak daleko, člověk cítí. Záleží i na podmínkách, což byla další souhra okolností. Byl jsem ve formě, foukal vítr, vše hrálo do karet.
Ale vy jste s hodem na kótu 98,48 prý nebyl spokojen!
Mně se nezdál nijak výjimečný. Kdyby to tak člověk mohl skloubit třeba s Sheffieldem, kde jsem v roce 1993 hodil dvakrát za 95 metrů... Spojit techniku se silovou formou ze začátku sezony, musel by oštěp letět ještě podstatně dál.
První kdyby z Jeny: odhazoval jste zhruba metr a půl před čarou. Tedy skoro stovka, ne?
Jenže odhazovat s odstupem je nejdůležitější pravidlo. To říkám i klukům: něco můžete zkazit technicky, ale jakmile jste blízko u čáry, je to vždycky špatně. Ten metr a půl jsem na doskok potřeboval. Být blíž, nedopadlo by to dobře.
Druhé kdyby z Jeny: mít tehdy už dnešní, karbonové oštěpy, šlo pokořit sto metrů reálně?
Možná jo, v tu chvíli. Karbony se pak vyvíjely, byly tvrdší, možná by to bylo výhodné. Na druhou stranu jsem to trefil dobře, v úhlu, oštěp zase tak nevibroval.
Proč jste vlastně měl startovní číslo 100? V Jeně tolik věřili?
Sám nevím. Možná to tak vyšlo? Anebo třeba něco taky očekávali. Já rozhodně speciální číslo nechtěl.
Váš velehod, Beamonův „skok do 21. století“, Boltovy sprinty... Tohle vše měnilo dějiny sportu. Máte sám svá atletická „nej“?
Dívám se na to trochu jinak: jde o světový rekord, který ještě nebyl překonán, v tom je jeho výjimečnost. Ale který hod, skok nebo běh fascinuje nejvíc, těžko říct. Všechno se dá překonat. Vezměte si, jak jen to všechno rozbil Usain Bolt – kdysi se dělaly studie, jak rychle může člověk běžet, což on celé posunul. Jeden fakt je jasný: stovka je úplně někde jinde. Už to samotné spojení „nejrychlejší člověk světa“... Stovka je pro mě mimo, pak jsou ostatní rekordy.
Ne že by se to mělo brzy stát, ale co až ten váš překonají?
Kdyby to byl někdo z mých svěřenců, tak by mi to nevadilo. To bych bral. U někoho jiného by mi to vadilo hodně. Kdo říká opak, tak myslím, že přinejmenším nemluví pravdu.
Hrozilo to někdy reálně?
To asi ne, spíš šlo o potenciál některých lidí. Když jsem viděl, jak mladý Tero Pitkämäki házel 90 metrů, říkal jsem si: Jo, ten by eventuálně mohl. Nebo Andreas Thorkildsen.... Ale zastavili se na nějaké vzdálenosti a už ji neposunuli. Samozřejmě tam byl i Sergej Makarov, jenže se mu v závodě nepodařilo nikdy hodit dál než na tréninku.
Není pro aktuální generaci oštěpařů váš rekord až demotivující?
Oni nad tím momentálně ani neuvažují. Jde o to, že nejsou schopní házet častěji za 90 metrů, devadesátka se pro ně nestala přirozenou. Až to nastane, tak se to zlomí.
Tahle meta je psychický blok?
Určitě. Máte postupné mety. 80, pak 85, pak 90. To jsou bariéry: stačí je zlomit o centimetr a hlava si to pak nastaví jinak. I já to tak měl.
Po devadesátce to jde ztuha, ne?
Každý metr na dlouhých vzdálenostech se přidává hůř a hůř. Přidat přes pět metrů, to je rozdíl mezi špičkou a extratřídou. Ale třeba Julius Yego dělá mílové kroky, kdo ví? Loni předváděl úžasné výkony, dvakrát hodil za 90 metrů.
Právě Keňan Yego opěvuje vaši už takřka bájnou techniku. Lze házet extrémně daleko i bez ní?
To musíte být super obrovské zvíře. Třeba s ne úplně dokonalou technikou, ale když budete mít parametry, páky, relativně slušnou rychlost... I tak jde hodit strašně daleko. Jde o spojení rozběhu, síly, koordinace.
Vy byste si ještě hodil?
Vůbec ne. Půl roku zpátky jsem hrál beachvolejbal, spadl na ruku a něco si s ní udělal. Nejde to, házet už bych nemohl. Naštěstí můžu dělat všechno ostatní – jen oštěp ne.
Blíží se další vaše velké výročí, 16. června slavíte 50 let. Jak dlouho u oštěpu ještě vydržíte?
Souvisí to s lidmi, s nimiž člověk pracuje. A tihle za to stojí. Chtějí něco dokázat, jsou inteligentní.
Vítězslav Veselý, Petr Frydrych, Jakub Vadlejch... Jak mezi tři svěřence přibyl nově Jaroslav Jílek?
Oslovil mě a já si ho vzal jako „projekt“. Talent měl, ale nikoho nezajímal, protože měl hozeno jenom 74. Že za dva roky došel strašně daleko, překvapilo i mě. Řekl jsem si: Hochu, tebe já naučím svoji techniku.
To jde?
Jde. To jsou paradoxy! Roli hraje hodně věcí, třeba jak je člověk opotřebovaný, jak si věří.
Jílek je zajímavá story, že?
Přišel, jestli by si se mnou někdy nemohl zatrénovat. Já nad tím chvíli uvažoval a říkám: Ne někdy. Buď všechno, nebo nic. Šéf atletiky v Dukle ho pak vzal na oddíl, ale dostal jen ubytování, peníze skoro žádné; v jeho letech to bylo nic, tak na zmrzlinu. I sociální dávky jsou vyšší. Ale řekl, že do toho jde.
Slibné znamení.
Mentalitu má dobrou. Vystudoval vysokou školu a ví, co je makat. Dělat v pekárně není žádná sranda, i když v rodinné jako u něj. Někteří sportovci jsou mimo realitu, včetně kdysi mě: máte všechno, starají se o vás a nevidíte, co se děje za okny. Když skončí, tak hodně koukají.
Víte vlastně, kdo má z vaší čtveřice nejvyšší potenciál?
Vím, ale říkat to nebudu, nedělalo by to dobrotu. Jde o to, hodit ve správnou chvíli. V tomhle se můžou posouvat všichni.
Bavíme se o dvou velkých výročích. Budou adekvátní oslavy?
Nic jsem neplánoval. Nejlepší by bylo udělat pořádnou akci po sezoně, po olympiádě. A pokud dobře dopadne, tak ji udělat ještě větší.
