Pod obří zlatou plastikou v hotelu Beijing Conference Centre vzpomíná na zlatý rok 2013.
Tehdy Zuzana Hejnová nad překážkami ovládla všech 13 závodů, ke kterým nastoupila, a po tom nejdůležitějším jí zněla hymna. V Moskvě korunovala 28letá atletka famózní rok titulem mistryně světa.
Uběhly však dva roky a tolik je toho u ní jiného. Hejnová minulou sezonu promarodila, poslední velký závod běžela právě v Rusku, i přesto v předvečer mistrovství světa přesvědčovala: „Forma je dobrá. Sice ne excelentní jako tehdy, ale na aktuální možnosti je nejlepší, jaká mohla být.“
Už tady na vás dýchla atmosféra?
Ze začátku tady bylo málo lidí, nic pořádně nefungovalo, chaos. Teď už tu ale začíná pravá atmosféra.
A vám pomalu dochází, že je to tu? Že přišel vrchol roku?
To přijde, až půjdu v den rozběhu (v neděli) na stadion. Ale je to zatím hodně podobné Diamantovým ligám, takže nemám pocit, že by se se mnou dělo něco jiného. A to je dobře, nejsem vystresovaná.
Nervózní Zuzana Hejnová už neexistuje?
Určitě trochu budu, ale zatím není důvod. Pořád je čas, navíc už jsem se docela otrkala. Jako mladší jsem bývala hodně nervózní. Když jsem ještě nebyla na špičce a něco se ode mě očekávalo, tak to byl strašný boj, nervy. Ale teď už vím, že nejde v podstatě o nic, že si jdu prostě zazávodit.
Takhle uvažuje mistryně světa před obhajobou?
Tím spíš, už jeden titul mám.
Čímž máte splněno?
Přesně, už to není o tom, že bych musela. I díky tomu jsem teď klidnější. Samozřejmě vím, že je těžší zlato obhájit než ho získat, ale nijak zvlášť se té situace nebojím. Jsem na tom dobře a soupeřky můžou být vyklepané spíš ze mě, ne já z nich.
Ale před sedmi lety to s vámi na první olympiádě v Pekingu asi cloumalo o trošku víc, ne?
Jo, to určitě. To bylo všechno nové, všechno obrovské a olympiáda je opravdu megaakce, kde se pohybují i sportovci z jiných sportů, takže to všechno pociťujete mnohem víc. Na všechno jsem tenkrát koukala s otevřenou pusou, teď už jsem ale věděla, do čeho jdu. Už jsem tu přece byla a nic mě nemůže překvapit.
Nic? Ani v Číně?
Vlastně jo. Tehdy jsem si možná neuvědomovala, jaký je tady problém s angličtinou. Dobrovolník by měl přece trochu umět, aby byl schopen poradit, jenže on neumí ani slovo. Pak se domlouvám rukama, nohama a přijde mi, že když na něj mluvím česky a důrazně, že rozumí líp než té angličtině.
A taky neumějí improvizovat.
Asiati to tak mají. Jakmile mají svůj úkol a zeptáte se jich na něco, co není v jejich kompetenci, seběhne se kolem dalších deset lidí a společně řeší úplně malý problém.
Jaký problém teď řešíte vy?
Musím hladce postupovat, nešílet v rozbězích, šetřit se. A pak... Věřím, že jsem připravená dobře.
