Řadu let moderujete televizní pořad Herbář. Zkušenosti a poznatky z něj získané jste nyní zúročila ve své nové knize Jíst a žít. Zabýváte se v ní hodně původem surovin. Narazila jste při psaní na něco, co vás překvapilo?
V každém oboru je to, jako když odlupujete slupky cibule a za každou další slupkou, za každým poznáním jsou zase další otázky a ty rozkrýváte. Takhle jsme se od bylinek dostali vlastně až k ekologii. Hledám spíš ty pozitivní příklady, takže jsou pro mě vždycky milým překvapením lidé, kteří se o krajinu starají, chovají šetrně zvířata, nebo mají třeba sad a něco pak ze svých produktů vyrábí.
Je úžasné, kolik lidí se obrací k moudrosti našich předků a snaží se udržitelně hospodařit. Myslím si, že tento trend, kdy se lidé zaměřují na to, co jedí a v jaké kvalitě, sílí. Ale samozřejmě by bylo bláznovství myslet si, že během pár let bude všechno bio a eko. I když mně by se to líbilo.
Tomuto trendu jde naproti také jedna tradice, která je v Česku hodně pevně ukotvená, a to je zahrádkářství.
Ano, Češi jsou skutečně národ zahrádkářů. Když naopak jezdím různě po světě, zjišťuji, že jinde je to velká neznámá. Zřejmě kvůli jinému, spotřebnímu způsobu života. Lidé se třeba bojí chodit do lesa na houby, nebo se bojí něco utrhnout v přírodě, protože ztratili určitou přirozenost, kterou my si stále držíme. Tato tradice je jednak daná tím, že když dříve žili lidé na statku s hospodářstvím, byli zvyklí obstarávat si jídlo i v lese, na polích nebo v alejích podél cest.
To nám jakýmsi způsobem zůstalo. Další věc je, že za tvrdého komunismu byl únik do zahrádkářských kolonií jednou z možností, jak celou tu dobu přežít. Myslím, že tehdy se tato záliba utužila. Ačkoli dnes se mnohdy domácí pěstitelství a zahrádkaření tak trochu zvrhává.
Co tím myslíte?
Zahrádkaření často nemá vůbec nic společného s ochranou krajiny, protože někteří zahrádkáři hojně „zalévají“ chemií. Opravdu není nutné nakupovat množství umělých hnojiv, která znečišťují půdu a nakonec i plody.
Zmínila jste biopotraviny, které si na jedné straně získávají řadu příznivců, ale na druhé straně se často s posměšným nebo přezíravým tónem objevují poznámky na adresu takzvaných „biomatek“. Jaký máte vlastně k podobným označením postoj?
Dnes už říkám z legrace: ano, jsem biomatka, jsem všechno to bio, co si s největší krásou i hrůzou můžete představit. (smích) Je to přežitek plný předsudků. Myslím si, že to vzniklo tím, že chyběla osvěta v době, kdy sem bio přišlo. Vzpomínám si, že já jsem v té době měla úplně malé děti a začínaly vznikat takové ty malé specializované krámky, kde se opravdu zjednodušeně řečeno prodávalo předražené zrní. Pamatuju si, že jsem kupovala pro malého syna za tisíc pět set korun malé chlazené kuřátko z Rakouska a my rodiče to vlastně paradoxně nejedli.
Byl to opravdu sortiment pro vyvolené nebo pro toho, kdo si škrtil kapsu, aby si mohl koupit třeba bio mungo na naklíčení. Lidi to odradilo, protože nechápali, proč jsou ty věci tak drahé, co to je vůbec za potraviny a jakým způsobem s nimi mají zacházet. Určitě ty věci byly předražené. Ale jednak to byly většinou dovozové produkty, a když už tady u nás někdo dělal bio, tak pracoval sám na nějakém malém poli bez dotací a bez ničeho. To muselo být docela těžké.
Jak vás tak poslouchám, nejste tak trochu mezi kolegy herci bílá vrána? Přeci jen herecké prostředí si člověk spojuje se zakouřenými kavárnami, divadelními bary a poněkud rozevlátějším životním stylem.
Samozřejmě mám plno kolegů – bohémů, kterým tento styl života vyhovuje, ale já jsem ho nikdy nezvládala, i když mi to určitou dobu také imponovalo. Docela zásadní problém je pro mě už to, že nejsem zrovna noční tvor. Já zkrátka nevydržím. Alkohol a cigarety mi nedělají dobře. Ano, taky jsem se v životě párkrát opila, ale ta následující rána mi za to vlastně nestojí. Jsem denní tvor. Někdo čerpá energii právě tím, že si odpočine někde u vína a je pořád ve společenství lidí. Já potřebuju od lidí pryč a odpočinu si spíš na zahradě nebo doma u filmu.
Nedávno jste se ve snímku Toman objevila v roli manželky této kontroverzní postavy poválečných let. Jak vypadala vaše příprava na roli Pesly Tomanové? Moc se o ní neví...
Tady to opravdu bylo hodně na naší spolupráci s režisérem, protože dat o Pesle je skutečně hodně málo i kvůli tomu, že ani její muž o ní příliš nemluvil a ve svých vzpomínkách se o ní téměř nezmiňoval. Svou rodinu měl celkově zahalenou tajemstvím, protože nechtěl, aby se o ni strana víc zajímala. Měli jsme záznamy v podobě jejího posledního dopisu a myslím, že existují snad dvě její fotografie. Vycházeli jsme také z mála, co o ní řekl Toman.
Věděli jsme rovněž, že po ní bylo pojmenováno křídlo univerzity, ale to pro ztvárnění postavy nebyla moc zásadní informace. Četla jsem i jakýsi psychologický profil jejich vztahu a od toho jsem se mohla odpíchnout. Bylo jasné, že Pesla byla polská židovka a zarytá komunistka – stalinistka. Její vztah s Tomanem byl zvláštní, protože on dával přednost kariéře před city. Také ji podváděl, což Pesla musela vědět, ale pořád jim víc vyhovovalo být spolu. Byl to takový pár, který bavilo užívat si výhod svého postavení.
Kateřina Winterová■ Narodila se 12. února 1976 v Benešově. |
Ve filmu na vás čekaly společně s Jiřím Macháčkem i milostné scény, které vám prý na place dělaly problém.
Jsem celkem plachý člověk a milostné scény jsou zrovna věcí, které se ráda vyhnu. Když si čtu poprvé scénář, jedna z prvních věcí, po kterých se pídím, je, zda jsou v něm právě tyto scény, a popřípadě, jak to uděláme, aby tam nebyly. (smích)
V případě Tomana jsem se bála, jak to celé bude, protože jsem režiséra Ondřeje Trojana osobně vůbec neznala a nevěděla jsem, jak moc bude chtít tuto část rozvíjet a jestli s ním bude možná domluva, nebo ne. Nervozita sice byla, ale myslím, že s výsledkem jsme byli nakonec všichni spokojeni.
Příběh se odehrává v době třetí republiky, což je období, které v kinematografii zdaleka není tolik vytěžené. Zaujala vás něčím tato doba?
Tehdy to muselo být něco naprosto šíleného. Nikdy jsem se například nezamyslela nad tím, co se dělo se všemi těmi bezprizornými lidmi, když se zrušily koncentráky. Člověk si řekne, prostě jeli domů. Jenže oni už neměli domovy a mnozí z nich neměli ani rodiny. Právě to je ve filmu dobře vidět. Vůbec nevím, co hezkého z této doby vypíchnout. Možná snad jen to, že lidé na venkově pořád drželi rodinné statky a udržovali tradici. Ani válka to nedokázala zničit. Rodina a bohatství rodu je něco, co přetrvalo. Alespoň, dokud jim je později nezačali komunisti brát. Rodina a dědictví rodu je něco, co přetrvává, i když u nás za velmi krutých podmínek.
