Do kin vstupuje snímek Do větru, který je označován za první český „boat movie“. Odehrává se během letní plavby kolem řeckých ostrovů a Vladimír Polívka si v něm zahrál hlavní roli začínajícího dokumentaristy Honzy. Sekundují mu Jenovéfa Boková a Matyáš Řezníček.
„Pro mě je to podivín, protože jeho fixace na spravedlnost a na to, aby se všechno dělo správně, mi připadá podivínská,“ líčí Polívka s tím, že jeho postava se umí chovat nenápadně a rozvážně.
Vy sám jste impulzivnější člověk?
Ano, bohužel často řeším věci s horkou hlavou.
I při práci na placu?
V tomhle se snažím být profesionál a stoprocentně se koncentruji na práci. V osobním životě jsem horkokrevnější. Tedy rozhodně víc než postava Honzy.
Natáčelo se v srpnových parnech v Řecku, navíc se štáb většinou musel vměstnat na sedmnáctimetrovou plachetnici. Na plátně to tak sice nevypadá, ale muselo to být celkem náročné.
Produkce se opravdu maximálně starala, abychom tam doslova nepopadali, protože se natáčelo v těch největších vedrech a v opravdu hodně stísněných podmínkách. Prakticky jsme spolu všichni strávili měsíc na lodi. Zjistil jsem, že když se nálada začala hodně rozpadat, projevila se moje naučená týmovost, kterou jsem získal v divadle a ještě dříve ze svých sportovních kořenů. Jakmile se všechno začalo hroutit a lidé na sebe začali být nejvíc nevrlí, tak jsem se maximálně vzchopil.
Jak taková psychická vzpruha ve vašem podání vypadá?
Je strašně jednoduché stěžovat si na nějaký stav – je moc vedro, je mi těžko… To mimochodem platilo skoro pořád, protože se vám v těchto náročných podmínkách stále točila hlava. Když přistoupíte na to, že si budete furt stěžovat, tak se nejen k žádné pořádné práci nedostanete, ale padá i morálka týmu. Všem je blbě, všichni to víme, tak to probůh neříkejte nahlas! Tak mě napadlo, že si třeba naordinujeme dvě minuty intenzivního stěžování a nadávání, a pak byl najednou klid. Padaly z nás ale hrozné věci, to je pravda.
Bylo pro vás natáčení dosud nejnáročnější?
Fyzicky určitě ano a udělal jsem moc dobře, že jsem se na to po této stránce s předstihem připravil. Kdybych do sebe měsíc předtím házel hamburgery, asi už bych se tam potil tak moc, že by to bylo hodně nepříjemné. Věděl jsem zkrátka, že to pro mě bude o polovinu méně náročné, když budu připravený.
Navíc byste po hamburgerové „dietě“ na plátně do půl těla asi moc nezářil.
To je samozřejmě druhá věc. Pořád jsme však splnili předpoklad, že jsme v první řadě lidé, což je hezké. Češi na plátně ještě pořád umí zaznamenávat lidi, Američané už to podle mě dost zapomněli. Tedy alespoň v těch popovějších věcech už jsou ti herci a herečky tak nádherní, že působí až nelidsky.
Když jste mluvil o té týmovosti, zmínil jste své sportovní začátky. Věnoval jste se snowboardingu, což je ryze individuální záležitost.
To ano, ale parta, která se kolem tohoto byť individuálního sportu vytvořila, fungovala úžasně, protože jsme se hodně navzájem drželi. Když jsem jezdil já, byl to ještě relativně mladý sport. Zkrátka nebyl na takové úrovni jako dnes. To, co se dnes staví, už nejsou skoky, to jsou domy.
Takže jste během nedávné olympiády nadšeně fandil a sledoval vše kolem snowboardingu?
Samozřejmě. Znám všechny ty lidi a dokonce si i pamatuju Ester Ledeckou z doby před 12 lety, kdy byla ještě holčička, prostě snowboardové miminko. (smích) Teď je to olympijská vítězka, ale jezdili jsme spolu hodně a byli jsme spolu i v týmu.
Nemrzí vás trochu někde v koutku, že jste toho nechal?
Takhle…Nemrzí mě, že jsem se začal věnovat něčemu jinému. To ne, protože herectví miluji a baví mě to. Ale ten pocit svobody, když se člověk proletí vzduchem a cítí to nebezpečno. To mi samozřejmě chybí. Také to úžasné ticho hor je nenapodobitelné.
Kdy jste si naposled vyrazil do hor s prknem?
Teď nedávno to bylo poprvé po šesti letech, co jsem opravdu několik dní v kuse jezdil na prkně. Předtím jsem čtyři roky za sebou uváděl světový pohár, takže jsem na horách sice byl, ale zajezdil jsem si vždycky jen pár hodin na sjezdovce. Teď, po šesti letech, jsem si konečně i zaskákal... Velice opatrně…V kinder parku. (smích)
Vladimír Polívka■ Narodil se 5. července 1989 v Ženevě. ■ Jeho rodiči jsou Chantal Poullain a Bolek Polívka. ■ Vystudoval herectví na Katedře alternativního a loutkového herectví DAMU. ■ První velkou filmovou rolí byl v roce 2014 Adam Šrámek v dramatu Radima Špačka Místa. ■ Zahrál si v Dejvickém divadle i v Národním divadle, v televizi se objevil v řadě seriálů (První republika, Bohéma, Kriminálka Anděl). |
Vraťme se tzpátky k hraní. Snímek Do větru je plný profesních debutů – ať už jde o režisérku Sofii Šustkovou, pro kterou je to první celovečerní projekt, herce Matyáše Řezníčka, který se poprvé objevil ve filmu, nebo kameramana Jana Pivoňku. Jaké je to být v 28 letech na placu jedním z těch nejzkušenějších?
Zatím jsem natočil nějakých dvanáct třináct filmů, takže se necítím příliš ostříleně. Ale je to pravda. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem někde nejstarší – zvláště u studentských věcí. Také už vnímám, že se mě lidé začínají ptát na názor a na můj pohled. Pro mě je to vlastně nové, protože 23letého kluka se nikdo moc na nic neptá – teď myslím od divadla nebo od filmu. Zvykám si, že začíná být slyšet, co říkám. Když zachovám pokoru, což si myslím, že dělám, tak to bude pořád lepší a lepší, nikoli horší a horší.
Jste jedním z nejčastěji obsazovaných herců své generace. Myslíte, že už se vám definitivně podařilo smýt nálepku dítěte slavných rodičů? Před lety jste ostatně řekl, že horší už to mohla mít snad jen Simona Stašová.
(Smích) Ano, to jsem řekl. Víte, ono to tam trochu bude vždycky. Lidé mě nemusí mít rádi a nemusí mě uznávat jako herce, ale myslím, že přijali, že to, co dělám, dělám proto, že to miluji. A proto, že mi na tom záleží a ctím týmovou práci, ve které vidím své poslání. Nejsem žádný blázen, který by se rval do médií, aby ukojil své ego. Mám rád divadlo v sobě, ne sebe na divadle.
Štvalo vás dříve, že jste synem z herecké rodiny?
Strašlivě. Proto jsem tužbu tohle dělat dlouhou dobu odmítal. Tak moc mě plašila myšlenka, že tuto nálepku budu na sobě mít navždycky a že ji nepřekonám. Byl to krok do neznáma, kdybych to nezvládl a našel v sobě jen ukojení ega, musel bych toho nechat. Naštěstí se mi děje to, že mi nejde o to být slavný, ale mám prostě rád, co dělám.
