Místo, kde se koná SuperStar poznáte v neděli v podvečer už na první pohled. Hlouček převážně teenagerů těsnajících se před Malou sportovní halou na pražském výstavišti je jasnou známkou toho, kudy jít.
Lidé jsou vpouštěni do haly postupně po skupinkách, aby se pak netvořily u šatny početné fronty. Při vstupu do haly dostanete papírek kolem zápěstí a pak už jen dát věci do šatny a honem na své místo, než to celé začne. Po cestě přitom ještě obdržíte vodu k pití a nějakou tu sušenku. Zejména ta voda se hodí, protože v hale je pořádné dusno v obou slova smyslech.
Show začíná
Celá show začíná na místě daleko předtím, než začne i na televizních obrazovkách. Divácké tribuny jsou zaplněné již kolem sedmé hodiny. Sedí na nich jak rodinní příslušníci a hosté účinkujících, tak také desítky šťastlivců, kteří na SuperStar sehnali lístky. Celkem je v Malé sportovní hale okolo osmi set lidí. Celou halou se rozléhají aktuální hity, ke kterým návštěvníci mohou sledovat videoklipy promítané na plátno na jevišti.
Kolem sedmé hodiny však začíná ta správná akce. Na jeviště přichází člověk, jehož jediným úkolem je postarat se o tu správnou atmosféru mezi diváky. Nejprve pár organizačních věcí jako - čí fanoušci kde přesně sedí a pak už začíná to správné „zahřívání.“ Moderátor začíná trénovat reakce obecenstva na nástup jejich oblíbenců, na chválu i hanu ze strany poroty a hlavně na nadcházející vstup do hlavní zpravodajské relace. Tam se totiž publikum musí ukázat jako správně nadšená skupinka fanoušků SuperStar, což také pokaždé vychází. „Hlavně nedupat,“ připomíná ještě režisér a jde se na věc. Moderátorka televizních novin neslyší ani vlastního slova a jen komentuje skvělou atmosféru na místě. Potom střih a sál se již může uklidnit a připravit se na své velké finále.
Když SuperStar zpívá
Divácky nejatraktivnější část pořadu je na místě ve skutečnosti relativně nevýrazná. Diváci totiž svoji hvězdu z dálky vidí hůře než na obrazovce a stejné je to i s kvalitou zvuku. Pro fanoušky té či oné hvězdy je to ovšem zážitek, i když ne takový, jaký přijde při čekání na výsledky. Divácky nejatraktivnější tak zůstávají odezvy na slova toho či onoho porotce. Ona zdvižená ruka, kterou tak často vídáte na obrazovce u některých porotců totiž značí to, že v sále je takový kravál, že porotce už neslyší vlastního slova. Na obrazovce to přitom tak nevypadá, neboť zvukaři si dají hodně záležet na tom, aby okolní hluk odfiltrovali. Porotcům to však občas vadí a přestanou na chvíli hovořit. Režisér jim pak obvykle připomíná, že mohou mluvit, i když se neslyší. To ale dokáže málokdo.
Možná vás také napadá, co se děje v sále, když na televizních obrazovkách je zrovna reklama. Nic zvláštního. V asi pětiminutové pauze se snaží většinou několik jedinců vyřešit své základní potřeby úzce související s láhví vody, kterou obdrželi při vstupu do sálu. Režisér to ale vidí nerad a zejména dámám připomíná, že pokud jich odejde najednou třicet, že to za pět minut pravděpodobně všechny nestihnou.
Nejzajímavější je pauza
Okamžikem, kdy srdce nejednoho teenagera zaplesá je však pauza, kdy na televizních obrazovkách běží jiné pořady a diváci hlasují. Tou dobou vycházejí jednotliví finalisté SuperStar mezi své fanoušky. Dětské oči upřené ke svým idolům spolu s památníčkem, kam se má ten ON či ONA podepsat se pak mění v plejádu hvězdiček jiskřících nadšením z toho, že právě ON či ONA se podepsali právě do jejich památníčků. Vrcholem dětského nadšení je pak fotografie se svým vyvoleným (či vyvolenou). Fotí se čímkoliv, fotoaparáty, které musejí na své majitele čekat v šatnách a nebo třeba i mobily. Popovídat si se svou vysněnou SuperStar, sehnat její podpis a vyfotit se s ní – to je to, oč tu běží, to jsou ty splněné dětské sny, které lákají diváky do Malé sportovní haly ze všeho nejvíce.
Přicházejí emoce
Po chvílích euforie a splněných přání však přichází kontakt s tou nejdrsnější stránkou tohoto akčního melodramatu – vyhlášení těch, kteří soutěž opustí. Hrobové ticho v těch okamžicích nepanuje jen na jevišti, v celém sále nešpitne ani hlásek. Diváci prožívají tyto nekonečné okamžiky plné napětí se svoji hvězdou, se svoji SuperStar, kterou ještě před pár okamžiky konečně měli na dosah. Hlasité projevy souhlasu či odporu, které byly slyšet ještě před chvíli, když porotci říkali svůj názor na to, kdo půjde ven a kdo zůstane, už jsou ty tam. Teď jde o všechno.
První projevy emocí se dostavují hned, jakmile moderátoři oznámí, která část jeviště má postup jistý a která ne. Pocit vítězství, zdvižené ruce, potlesk a neskutečná radost tak provázejí nejen účinkující, ale zejména jejich fanoušky. Tleská a křičí však jen jedna půlka hlediště. Ta druhá má ve tvářích vrásky a napětí. Co když ten, co vypadne, bude právě ten ON či ONA?!
Moderátoři napětí postupně stupňují až za meze, které by si někteří z diváků přáli. Napětí by se dalo krájet, na druhou stranu jsou zde však ti, ze kterých již opadlo. Pak ale přichází ten okamžik. Jména těch, kteří v SuperStar končí jsou vyslovena. Účinkující sedí na místě se zkroušeným pohledem ve tváři a několik mladých fanynek propuká v pláč. Provazy slz lze vidět jen nepřímo, jak padají z dlaní na kolenou, ve kterých mají mladé slečny schované tváře. Konec jejich idolu v SuperStar je pro ně v tu chvíli životní tragedií, kterou jim fotka s NÍM či NÍ jen tak nevynahradí. Někteří si přitom vinu vztahují i na sebe – „Kdybych tak poslala víc esemesek!“ ozývá se sálem jen tak potichu. Každá hra má svůj konec a z každé iluze se člověk jednou probere. To však tito teenageři zjistí ještě mnohokrát…
 Diváci, mnohdy z řad rodin a známých finalistů, občas řevem přehlušily i samotné zpěváky. Finále Česko hledá SuperStar II. (10.4.2005) |
