"Promiňte, musím se otřepat. Zkoušíme jednu věc od Máši a s těmi dětmi je to krása."
Cestovní tašku strčí pod stůl, objedná si klobásu a začne vyprávět o Holicích. O rodném městě, o mamince, o okolnostech, jež ho přivedly k divadlu.
"Jenže... já vám o sobě vlastně povídat nechci," zarazí se uprostřed věty. "Měli bychom mluvit o mých kamarádech."
"Myslíte Evalda Schorma nebo Františka Vláčila?"
"A Vladimíra Pucholta, Lanďáka, Honzu Třísku, Honzu Vlasáka, Tondu Mášu a ostatní! Víte, před časem o mně napsali, že moje kvalita roste nebo padá podle toho, s kým se stýkám. Naštvalo mě to, ale pak jsem zjistil, že na tom něco je. Dokonce že jsem to tak chtěl! Vždycky mě nejvíc těšilo dělat s lidmi, s nimiž jsem byl spřízněn i v představách o životě. Takhle - společensky - jsem chápal divadlo. Měl jsem štěstí. Byl jsem dlouho obklopen spolupracovníky, s nimiž jsme vytvářeli svět, který přesahoval jeviště."
Ani jedna kapka oleje
I když poslední dobou není vidět ve filmu a kromě adventních koncertů ani v televizi, spousta lidí v něm stále vidí rytíře z Vláčilova Údolí včel, pochybujícího svazáka ze Schormova filmu Každý den odvahu či rozervaného partyzána ze snímku Smrt si říká Engelchen.
To byla jeho první filmová role. Režiséři Kadár a Klos hledali neznámou tvář a našli ji v Ostravě. Byl rok 1962 a Jan Kačer tam třetí sezonu hrál a režíroval v Divadle Petra Bezruče.
Hned po absolutoriu DAMUodešel s partou spolužáků do ocelového města, aby mohli dělat divadlo podle svých představ. Za šest let se tam zformovala skupina, která posléze silně ovlivnila celé české divadelnictví.
V roce 1965 vznikl v Praze Činoherní klub, jehož součástí byl ostravský spolek, a Kačer se stal jednou z vůdčích osobností scény.
Dnes mluví hlavně o duši Pavla Landovského, o neobvyklém talentu Vladimíra Pucholta a Josefa Abrháma, Jiřiny Třebické a Petra Čepka, o tom, jak všechny inscenace vycházely z herců, z jejich jedinečných osobností. Společně ty hry studovali a skrze text objevovali sebe.
"Umění herce prožít cizí, vzdálený osud jako svůj, propojit ho se svým osudem a ještě do toho zaplést diváka, který to chápe, to byl asi největší vynález Činoheráku," říká Kačer.
"Všichni jsme tam věděli, proč zrovna tuhle hru hrajeme, jakou má souvislost s tím, co teď žijeme." Činoherní klub svobodně existoval jen dva a půl roku, přesto se stal legendou.
"Nikdo si nezáviděl, protože všichni měli velký úkol. Nenašla se jediná kapka oleje, která by zkazila ty litry pramenité vody. A já jsem se na ní stal závislým," přiznává.
"Pak moji nejlepší herci odešli do emigrace nebo umřeli nebo se vytratili. Zeslábl jsem. Necítím se snad opuštěný, ale samotný. To se samozřejmě netýká rodiny."
Ostravské vyhnanství
Rozvrat Činoherního klubu nepřišel naráz, soubor byl spíše postupně demontován. První musel odejít Pavel Landovský, následovali Leoš Suchařípa, Táňa Fišerová, Petr Skoumal a další.
Janu Kačerovi nejprve zakázali režírovat a hrát v Praze, ale paradoxně mu nebránili hostovat v zahraničí. A tak režíroval ruskou klasiku v Norsku, ve Švédsku a v Basileji.
V roce 1974 hostoval v Jugoslávii a při prodlužování víza se pustil do hovoru s úředníkem. Upřímně (a naivně) zalitoval, že neviděl pověstné Havlovo představení v Počernicích, a další tři roky nedostal nikde práci.
"Jenže tím jim vznikl problém. Byl jsem tehdy známý, snad až slavný. Abych nechodil po Praze jako příliš nápadná výčitka, přidělili mě nakonec do Ostravy. Odjížděl jsem s tím, že tam budu rok. A strávil jsem tam devět a půl roku."
Ostrava je pro něj - paradoxně velká láska. Poprvé se do ní vydal s nadšením, narodily se mu tam dvě dcery, zrodilo se zajímavé divadlo.
Jenže těch devět let bylo ztraceným časem. Byl odtržen od přátel. Jeho žena, herečka Nina Divíšková, a tři dcery žily v Praze. Přespával v kanceláři divadla, každý pátek prchal domů a v neděli se zase vracel. Podívat se na něj přijeli jen nejvěrnější přátelé.
Kačer cítil, že přestává jako divadelník de facto existovat. "Už jsem nemohl skoro ani spát, ani jíst, jak mne to odloučení ničilo. Ale když já nic jiného než divadlo neumím!"
Do hlavního města se mohl pracovně vrátit až koncem osmdesátých let. Dykův Krysař s písněmi Vladimíra Merty ve vinohradském divadle byl v tehdejší divadelní Praze jedním z vrcholných zážitků. Kritici hodnotí Kačerovy inscenace jako asi to nejlepší, co se na Vinohradech za poslední období hrálo.
Jako když se utrhne maják
V sobotu 18. listopadu 1989 se vynořilo slovo stávka. "Všichni jsme si mysleli, že je to naše poslední vystoupení. Zavládlo zděšení, ale pak lidé zabouřili a vše se otočilo," popsal později své dojmy z pádu režimu.
Ale venkov mlčel. Vydal se ho burcovat. Na pomoc si vzal kolegu z Vinohrad, mladého herce Jana Potměšila. Zrovna když se vraceli z té jeho proklaté i milované Ostravy, řidič auta usnul.
"Letěli jsme vzduchem. Ještě v tom autě jsem si řekl, že jestli to přežiju, budu dlužen," vzpomíná na chvíli, která ho přivedla k charitativní činnosti a roku 1995 až do ředitelské židle Nadace Charty 77 - Konta Bariéry.
Kromě zraněného Jana Potměšila myslí často i na svou maminku. Když Hitler zabral Sudety, firma jeho otce, jež v Holicích vyráběla boty, se položila. Byly mu dva roky a tatínek volil sebevraždu.
"Tehdy se dluhy platily, někdy i životem. Zůstali jsme s bráchou a maminkou sami a já dodnes nevím, z čeho nás ta nenápadná, skromná paní živila. Starala se i o dědu a ještě rozdávala druhým."
Chci se ještě zeptat na jeho dvouleté působení ve Federálním shromáždění, kde nejprve platil s Rudolfem Hrušínským za nejznámějšího poslance a posléze se z politického dění vytratil.
Nechápu, proč se pokusil vyskočit na toho tygra ještě při senátních volbách v roce 1996... Jenže se podívá na hodinky: "Probůh, za půl hodiny mi jede vlak do Budějovic. Dnes se hraje Zločin a trest, musím tam být."
Vlak jede do Budějovic
Už zase je na cestách. V roce 1997 se vzdal funkce režiséra Národního divadla. K těm sedmi letům, jež na první scéně prožil, se nerad vrací.
Začal v roce 1990 s Vančurovým Pekařem Marhoulem a kritika ho smetla: "Jeden den jsem byl pravicový disident, a po premiéře Marhoula levičákem a socialistickým realistou. Od nového vedení Národního divadla očekávali, že přijde přinejmenším s Tramvají do stanice touha. A já si přijel na první scénu s vozejkem naloženým chlebem, který táhl umolousaný pes. Zvolil jsem Vančuru, protože napsal nádhernou, věšteckou knížku. Pohořel jsem a znejistěl. Když režisér znejistí, přestane být režisérem."
Zase trpěl úzkostmi. Aby se uchránil infarktu, vzdal to. V Národním divadle teď hraje. A za režií putuje na venkov. V Brně nastudoval dvě velké opery, jeho činohry se hrají v Liberci, Olomouci a v Českých Budějovicích.
"Jsem takzvaně po sezoně. Škoda. Jinak bych začal zase jako tehdy - z gruntu. V téhle době, kterou ovládá trh, by divadlo dělané zevnitř mělo šanci. Lidi ho podvědomě chtějí, jen nevědí, že je to možné a dosažitelné."
To už mi říká na odchodu. Zvedá tašku, dopíná kabát. Ještě se z ulice vrací, aby zaplatil. Musí to stihnout. Vlak nečeká.
|
JAN KAČER • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
