Scházíme se po roce, který pro zpěvačku jistě nebyl jednoduchý. Čemu jste se věnovala, když nebylo možné koncertovat?
Měla jsem štěstí, tedy štěstí v uvozovkách, protože co je to dneska štěstí? Pro nás třeba to, že jsme loni, v prvním období, kdy se nedalo koncertovat, natáčely se sestrou Tenou po dlouhé době společné cédéčko. Jmenuje se Všechny barvy moře a jsou na něm samozřejmě řecké písně.To nás hodně zaměstnalo.
Do toho jsem ještě já připravovala už čtvrté aktualizované vydání mé kuchařky Řecká kuchyně. Některé recepty jsem přidala, jiné ubrala, jsou tam nové fotky jak jídel, tak ilustrační fotky řeckého prostředí a celá její nová grafika se moc povedla. Měla jsem tak docela dost pěkné práce.
Co je potřeba na kuchařce tak obměňovat?
Poprvé vyšla už v roce 1992. Chystala jsem ji několik let, protože jsem zjistila, že tu žádná řecká kuchařka předtím neexistovala. A tak jsem si řekla, že je na mně udělat ji reprezentativně tak, aby obsáhla teoreticky i prakticky, o čem všem naše kuchyně je.
Když jsem ji od konce 80. let chystala, musela jsem ji dokonce přizpůsobit i tomu, že tady byl problém sehnat všechny suroviny najednou – rajčata, okurky a papriky, pro řecký salát. To už si dnes neumí nikdo ani představit. Neprodával se tu ani olivový olej, ten vám prodali pouze na recept v lékárnách, do malé lahvičky jako lék.
Kuchařku jsem postupně před každým dalším vydáním upravovala, například teď v tom posledním jsem přidávala víc čistě zeleninových receptů na olivovém oleji.
Zmínila jste, že vaše nová společná deska se sestrou Tenou obsahuje pouze řecké písničky. Co rozhodovalo o výběru písní?
Vybíráme je tak, že posloucháme a posloucháme. Už od první návštěvy Řecka jsem absolutní sběratelka řecké muziky, je to nepřeberné bohatství. Tenkrát jsem si ji vozila na vinylech, mám je dodnes. Písně, které nazpíváme, nás prostě musí chytnout za srdce, je to jako když se zamilujete... A pak víme, že tuto skladbu prostě musíme mít ve svém repertoáru.
Martha Elefteriadu
|
Kdybyste to měla českému publiku přiblížit. Jsou to novější písničky a moderní hity, nebo spíš starší songy?
To nejde říct, je to spíš směs žánrů, snažíme se Čechům řeckou muziku přiblížit v její rozmanitosti a bohatství, což jsem si vždycky strašně přála. Sjezdily jsme za naši kariéru celou republiku několikrát na tisíci koncertech, takže už přece jenom víme, na co tady lidé slyší.
Jak je pak na koncertech kombinujete?
Máme dvojí repertoár a české i řecké muzikanty.Třeba když děláme český koncert s kapelou Professor, tak i tam máme vždycky zařazeny nějaké dvě tři řecké písničky. Často se pak po koncertě stává, že lidé přijdou a z řeckých skladeb, které slyšeli poprvé, byli obzvláště nadšení. Z toho máme vždycky velkou radost. Beru to tak trochu jako svoje poslání. Když má člověk dvě kultury, chce je vzájemně propojovat.
Vy Čechům ale Řecko přibližujete i kurzy tanců. Je o ně zájem?
Ano, už několik let. Vzniklo to náhodou. Pořádaly jsme večery podobné tomu, jaké se dělají v Řecku, to znamená, že by lidé nejen poslouchali, ale mohli by přitom i tancovat. Chodily tam obě národnosti, a zatímco Řekové tančili, Češi seděli a koukali na ně, někteří si stoupli za někoho, kdo to uměl, a zkoušeli si to. Pak za námi přišli, že by to také chtěli umět. Tak jsme v Praze začaly kurzy pořádat.
Postupně se to rozšířilo natolik, že ti nejlepší už jsou dnes sami lektory. A v současnosti už máme kurzy pro začátečníky i pro pokročilé. Každý rok spolu jezdíme na některý řecký ostrov, tam se k nám mohou připojit i mimopražští. Dopoledne si vždy najdeme nějaké stinné místo, kde tancujeme, poté si užíváme moře a sluníčka a večer jdeme do nějaké pěkné taverny, kde hraje živá hudba a tam si zatancujeme zase. Místní tam překvapujeme, co všechno umíme, protože oni jsou zvyklí, že turisté umí takový jen jeden základní tanec.
Občas nastanou vtipné okamžiky, kdy my tančíme něco, co v daném místě neznají. My totiž učíme tance z celého Řecka, od severu po Krétu. Kdežto oni většinou umí jednak všeobecné tance, kterých je asi deset, a zbytek mají svoje místní tance. Naše tanečníky učíme hlavně to, že je nejdůležitější zůstat v rytmu a mít z toho potěšení, radost, nepočítat jen kroky.
Učíte i tanec Řeka Zorby, který byl uměle vytvořen pro film?
Ano, učíme ho. Tento tanec si Češi pokřtili jako tanec Zorba, jak zmiňujete. Není to lidový tanec, nemá pevně dané kroky, takže si ho vlastně každý soubor v Řecku tančí po svém, tedy vytvoří si svou vlastní choreografii. Přemýšlím, k čemu bych to přirovnala. Je to jako když páry tančí například jive, je základní rytmus a krok, ale když vidíte nějakou soutěž, každý pár má několik stejných figur, kroků a variant, a tady jich existují desítky, ne-li stovky. Ve filmu byl tanec jen s velmi základními kroky. Na YouTube jich ale najdete spoustu...
Tena a Martha Elefteriadu (Praha, 6. dubna 2016)
Pokud to situace s pandemií dovolí, co vás letos pracovně čeká?
Na podzim mi bude 75 let, takže bych ráda uspořádala koncert, kam bych pozvala hosty, se kterými jsme za můj život vytvořili něco pěkného. To by mělo být někdy v říjnu.
Těším se také, že snad konečně po dvou přeloženích se sem dostane jedna z největších řeckých pěveckých hvězd, Jannis Kotsiras. Jeho koncert se kvůli dnešní situaci už dvakrát překládal. Pokud přijede, měly bychom tu čest otevřít jeho koncert několika našimi písněmi.
Pak si říkám, že by nebylo od věci dát konečně dohromady album, kde bych měla všechny texty, které jsem kdy napsala. Něco už je natočeno a na něco se chystám. Ale zatím je to o představách, tak uvidíme.
Několikrát jste zmínila svou sestru Tenu. Čemu se kromě přípravy společné desky věnuje?
Věnuje se, mimo radostných babičkovských „povinností“, překládání knih z řečtiny. Před lety už jednu knížku přeložila a vyšla jí. Našla si teď jednu, na které začala pracovat. Poslala mi ukázky, dělá to moc pěkně a dobře.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
To byla ta kniha, o které jste v jednom z rozhovorů vyprávěly, že Tena přišla v Řecku do knihkupectví, zeptala se, co tu mají nejprodávanějšího a pak to přeložila?
Ano. A víte, co je legrační? V originále má název Slzy Boha, ale v češtině se to jmenuje Deník ctihodné prostitutky. Ony tedy oba názvy odpovídají obsahu, osudu dívenky, která se dostala do těžké životní situace a vlastně omylem, ale přišlo mi to vtipné.
Když vám Tena posílá své překlady, posíláte vy jí své texty?
Kdepak, v tom já jsem tajnosnubná... Tedy ostýchavá. Já své texty nikomu neukazuji a zatím to tak nechávám.
Když jste mluvila o tom, jak máte ráda pestrost hudby, posloucháte i svého synovce, rapera Ektora?
Ano, něco jsem si poslechla, protože jsem profík, chci být obeznámená. Neříkám, že rap je můj žánr, ale musím uznat, že je to talent. Má fantastický rytmus a geniální frázování. Kdyby neměl hudební a rytmické cítění, tak by to nemohl dělat tak dobře. Poslechla jsem i jiné v tomto žánru, abych měla porovnání, a tím spíš můžu říct, že on je opravdu dobrý.
Co mě hodně v rapu překvapuje, je, že interpreti v textech dokážou odkrýt sami sebe takovým způsobem, kam by moje generace nikdy nezašla, prostě to, že nemají žádný ostych. Jde to až na dřeň. Jeho fanoušci o něm vědí, že je Tena jeho maminka, dokonce mu i křtila jedno z alb před vyprodaným sálem, ale jinak si šel vždy svou vlastní cestou.
3. září 2017 |
